Seznamte se: kóta 718

Datum:9.7. 2007

Titul: Týden
Autor: Marek Šálek

Brdský radar už má adresu; odnesl to Míšov
Na turistické mapě Čech přibyla atrakce.
Devadesát kilometrů od Prahy se v hlubokých lesích ukrývá pahorek jako vystřižený z Křemílka a Vochomůrky. Oficiálně se sem nesmí, ale co naplat. Zanedlouho tu může stát obří oko dohlížející na světový mír. Pak už sem nikdo nepronikne ani načerno.
Minulé úterý bylo v Míšově rušno. Prkenný útulek s názvem Gril pod Brdy - s venkovní udírnou a slunečníky - získal reklamu, o jaké sní i vyhlášené pražské restaurace. Záběry na trampsko-tirácký podnik u silnice I. třídy na trase Tábor-Plzeň přinesly všechny české televize.
Média zaznamenala i obligátní povzdechy vesničanů, někteří novináři zajeli k bráně vysloužilé sovětské základny, aby zdokumentovali plechová vrata a štěkot vlčáků. Ti nejodvážnější vyrazili po asfaltce do lesa, aby pořídili snímky první paseky, která se jim připletla do cesty. Když ale Tomáš Klvaňa alias pan Radar o několik hodin dříve - po zasedání Bezpečnostní rady státu - oznámil název obce, která „zvítězila" v konkursu na protiraketové čidlo, zmínil i něco jiného: kótu 718.
Pak ovšem stačí pořídit si mapu Klubu českých turistů č. 35 s názvem Brdy - Třemšínsko a ponořit se do spleti čar označujících vrstevnice, průseky, potoky... A vyjde najevo, že místo, na které padla zřejmě už definitivní volba, nejsou kasárna či nejbližší louka.
Dokud to jde
Nejvhodnějším východiskem je osada Teslíny. Leží na stejné silnici jako Míšov, jen o dva kilometry východněji. Pár kroků za posledním domkem skončí louky, pak je třeba podlézt železnou závoru, a po patnácti minutách docela pohodlné chůze se po pravé straně objeví vyvýšenina. Zbývá obejít nevelkou oplocenku a vystoupat na samý vrch. V kapradí mezi smrky a buky jsou do země zaraženy dva žulové patníky a železný sloupek: státní nivelace označující kótu 718,8.
Vstup do lesa je na vlastní nebezpečí, cedule označují vojenský újezd a jiné varují před mimořádným výskytem zmijí. Dny, kdy je možné sem proniknout alespoň načerno, se však krátí. Armáda by mohla sáhnout k rozumnějšímu řešení, než je pronásledování radarových výletníků: vyznačit sem dočasnou stezku. Nejbližší střelnice je odtud vzdálena tři kilometry, jediným nebezpečím při zbloudění je podmáčený les plný vyvrácených smrků v bažinách u Padrťských rybníků.
Uši jako radary
Je středa čtvrtého července a v míšovském Has klubu (hospoda oficiálně vedená jako hasičský klub) sedí deset lidí. Na programu je sledování televizního filmu s dětským hercem Tomášem Holým. Řeči se vedou jen při reklamních přestávkách, o radaru nepadne za večer ani slovo; kromě narážky na vztyčené uši Itala, černého psího bezdomovce spokojeně si hovícího v náručí jedné z divaček: „Hele jak špicluje, uši jako radary!" dává „lufťácký" stůl hlášku k dobrému a sál se vděčně zasměje. Nástěnka u záchodů hlásá jednu z obvyklých lidových moudrostí: „Umění žít spočívá v jediném: vědět, na co se vysrat."
Venku fičí studený vítr a prší, důchodce Vladimír Hrubý vyšel na zápraží pro dříví. „Oni nám to tají, ale na Kavkaze je taky radar. Sice ruskej, ale ten princip není jinej. A rodí se tam znetvořený děti." Hrubý prožil osmdesátá léta jako předseda místního národního výboru, starostou byl i po revoluci do roku 1995. „Když tady byli Rusové, šlo se s nima domluvit. Oficíři se v hospodě občas ožrali a trochu vyváděli. Ale když jsem jejich vojáky načapal u rybníka, jak v něm mejou auto, stačilo říct, a už jsme je tam neviděli," říká Hrubý. „Byli totiž podělaný, aby neměli průser.
Považovali si, že můžou sloužit na Západě." Zato z Američanů má prý strach. „Ti? Co já vím, jestli mě nezmerčí z nějaké věže, až půjdu na houby, a nebudou si chtít vyzkoušet, jak jim to střílí?" Míšovský koloniál zrušila Jednota loni v prosinci, dnes sem přijíždí jednou týdně pojízdná prodejna. Bývala tady škola, kterou dnes místní nenaplní. Mezi sto šestnácti trvale hlášenými lidmi převažují senioři, polovina domů patří rekreantům. Příchod Američanů to nezmění. „Pojar nám jasně řekl, že budou bydlet i s rodinami v Plzni. Tím nás naštval," vzpomíná Věra Zachová na nedávnou přednášku prvního náměstka ministra zahraničních věcí. Do Míšova se přivdala před pětačtyřiceti lety, dvaadvacet roků prodávala ve zmíněné Jednotě. „Ráda vzpomínám, jak ruský vojáčci tajně prchali z těch svých ubikací, aby si u mě koupili cukroví."
Nic nezmůžeme
Rodinný dům starosty Pavla Hrubého stojí na úplném konci vsi, nejblíže kóty 718. Od budoucí vojenské kupole dělí jeho domov vzdušnou čarou 1300 metrů. Dokud starosta hovoří o obecních starostech, jako je kanalizace, vodovod či výběr daní, působí rázně. Jakmile přijde řeč na radar, ovládne jeho tvář výraz bezmoci: „Nic nezmůžeme." Proč experti nakonec vytáhli z osudí ves, kterou dělí od radaru sotva dva kilometry, vůbec nechápe.
Náčelník generálního štábu Vlastimil Picek v květnu po zasedání branného sněmovního výboru uvedl, že radar bude nejméně pět kilometrů od nejbližšího obydlí. Zavolal někdo do Míšova, když se situace minulé úterý změnila? „Ani náhodou," říká Hrubý. Vládní mluvčí pro radar Klvaňa je původní profesí novinář. Nenapadlo ho, že by stálo za to, připravit starostu na mediální nápor? „Bylo by to zbytečné. Už dlouho tam dobře vědí, že Míšov je jedna z možností. V těch místech se kopalo už za Grossovy vlády," říká zmocněnec. „Lidé v Brdech mají informací dost, jenomže většina pořád vede svou - že se jim budou rodit děti s dvěma hlavami. Ve skutečnosti se nic nezmění. Nanejvýš tam občas zastaví americký voják a koupí si noviny a pivo. Navíc to není záležitost jejich vsi, ale celé země."
Hlasování o radaru se v Míšově zúčastnilo 83 z 91 voličů. Čtyři byli pro, jednomu to je fuk. Zbytek byl proti. „Míšov zrušej a odstěhujou nás. Přece nás nenechaj žít tak blízko," prorokuje starosta rezignovaně. Radarové experty každopádně čeká v Míšově ještě dost práce. Mluvčí Klvaňa se chystá do Brd ve čtvrtek. Hodlá starostům nabídnout exkurzi do Německa, kde už podobný radar stojí. Neuvažuje o zájezdu na Marshallovy ostrovy, kde se byli nedávno na srovnatelný radar podívat poslanci? „Ne, to by bylo příliš drahé."
***
Logika Míšova
Verdikt nad Míšovem je výsledkem práce amerického expertního týmu z Agentury pro protiraketovou obranu (Missile Defense Agency). Hodnocení se týkalo geologického podloží, spodní vody, dopadů na životní prostředí, blízké infrastruktury. Radar navíc musí být na vyvýšeném místě a pokud možno vzdálený od větších sídel, jako je Příbram na východě nebo Mirošov na západě od hranic újezdu.
Kromě toho má volba kóty 718 ještě tři další logiky: 1/ vojenskou - plochy dělostřeleckých cvičišť jsou dostatečně daleko; 2/ civilní - nenachází se tu žádná ze sedmi lokalit, kterou armáda s Klubem českých turistů letos v dubnu otevřela veřejnosti; 3/ finanční - území se nemusí čistit od munice a ekologických zátěží. Výsledek: podobných vyvýšených míst v Brdech příliš nezbývá, jestli vůbec nějaké.
Radar v Brdech bude mít podobu třicetimetrové koule, mělo by jej obsluhovat 200 lidí. Celá zóna zabere území o rozloze 275 hektarů, což je asi 400 fotbalových hřišť. Zařízení bude vysílat vlny pod úhlem 2-5 stupňů. V osmikilometrové vzdálenosti bude zákaz vzdušného pohybu „nechráněných" osob (například na rogalu), po zemi se „neautorizované" osoby nesmějí pohybovat v okruhu půl kilometru.
Brdy navždy zelené
Výstražné cedule, zákazy vstupu, ale i stěhování a likvidaci celých vesnic, to všechno v Brdech důvěrně znají. Dělostřelecká střelnice zde byla zřízena v roce 1926. Proti záboru rozsáhlých lesů pro vojenské účely tehdy protestovaly i některé osobnosti společenského života, argumentovalo se zejména nebezpečím odlesnění dopadových ploch střel (ke kterému nakonec došlo). K návštěvníkům Brd se však prvorepubliková armáda chovala velkoryse, zákaz vstupu platil jen v době cvičení, která navíc musela být přerušena v době víkendů, svátků a prázdnin. V roce 1939 újezd zabrala a rozšířila německá armáda; obce byly vysídleny, území neprodyšně uzavřeno. Po roce 1945 se do opuštěných obcí vrátila většina obyvatel, v roce 1949 zde však nastal v mnohém ještě horší režim než v době nacistické okupace. Obce jako Padrť, Kolvín či Záběhlá byly vysídleny a v roce 1952 srovnány se zemí (například v prvně jmenované vsi fungovala do roku 1817 vysoká pec, pracovalo zde pět hamrů, vyráběly se cvočky a šindele, za první republiky se Padrť stala vyhlášeným letoviskem), panoval i přísný zákaz publikování jakýchkoli vědeckých prací o brdské historii a přírodě. V Míšově se v roce 1969 usídlila sovětská posádka a dodnes se spekuluje, zda tam byly instalovány i rakety SS-20 (příslušná raketová sila zde rozhodně jsou, v jednom byly před pěti roky uloženy ostatky německých vojáků padlých na území Československa). Dnes je prostor spravován Újezdním úřadem vojenského újezdu Brdy a konají se tu cvičení, od roku 1999 zde vojáci dovádějí i v rámci NATO.
Foto popis| Míšovský starosta Hrubý u vyhlášeného Grilu pod Brdy. Každé všední ráno jezdí autobusem do Plzně, kde pracuje na hejtmanství jako referent dopravního odboru.
Foto popis| Věra Zachová žije v Míšově téměř půl století. Dvaadvacet let prodávala v koloniálu, který Jednota před půlrokem zrušila. Rodina s radarem nesouhlasí, ale nerozčiluje se.
Foto popis| Kóta 718. Kdo tady na chvíli spočine, uvědomí si, že za obavami místních lidí může být i něco jiného než strach z tajemného záření: obyčejná lítost, že jim za domem zmizí parádní kus lesa.

Foto popis| Na cestě Teslíny - Kóta 718.
Foto popis| Romantik tady může na vojáky těžko nadávat.
Foto popis| Díky zpřísněnému režimu je tu unikátní příroda.
Foto autor| Foto: 1-5 Marek Šálek, 6 Jan Zatorsky