Vlasta Parkanová doma velet nechce

Datum:17.3. 2007
Titul: Magazín Práva
Autor: Lucie Jandová

Dlouhodobě nejoblíbenější politička Vlasta Parkanová (55) je první ženou, která kdy usedla do křesla ministra obrany. Ačkoli velí celé armádě, doma velení převzít nehodlá.

Za svého muže Zdeňka je vdaná už třicet let. Mají spolu jedinou dceru, letušku Adélu. Paní ministryně si potrpí na dobrý jazz, sama ráda zpívá a hraje na klavír. Na muziku jí však mnoho času nezbývá. V politice se pohybuje od roku 1990, kdy byla kooptována do Federálního shromáždění. Sedm let byla členkou ODA, za niž vykonávala i funkci ministryně spravedlnosti. Od roku 2001 zakotvila v KDU-ČSL a po deseti letech sedí v ministerském křesle znovu.

* Jste první žena v čele ministerstva obrany. Pověsila jste si sem někam zrcadlo, které tu jistě vaši předchůdci neměli?

Zrcadlo v pracovně sice není, ale na to jsem zvyklá, protože parlamentní prostory taky nejsou uzpůsobeny ženám. V tomto smyslu tedy nic nového. Ale inspirovala jste mě, protože jsem si sem zatím ještě nic nepřinesla. Musím si vystačit s pudřenkou. Co se týče celé pracovny, tak nevím, jestli je to rys mužský nebo vojenský, ale mně se zdá, že je ta pracovna obrovská. Stačilo by mi něco menšího, ale útulnějšího.

Vybavení je jistě drahé, ale, a to nechci nikoho urazit, sterilní, bez ducha. To je ženský pohled, muž by k tomu řekl asi něco jiného. A nebyla tu ani jedna živá květina. Před třemi dny jsem si o jednu konečně řekla. Kdyby bylo po mém, stojí tu ještě aspoň akvárium.

* Prozraďte, kde máte uniformu?

Já jsem civil, prosím. To je rozdíl mezi státy demokratickými a státy uspořádanými na jiném principu. V demokracii je kladen akcent na to, že i ministr obrany je politik, civilní osoba. Doba, kdy vysocí důstojníci armády přecházeli do funkce ministra, je už doufám pryč. Ministr obrany má být jedním z členů vlády, který se zodpovídá parlamentu a všem lidem. Voják může působit autoritou, zkušenostmi, erudicí, ale není tam z vůle lidí. To ale neznamená, že se od uniformy distancuji. Z praktických důvodů jsem v ní absolvovala i pár zahraničních cest. Bylo to praktické, byla jsem v ní připravená na horko i na zimu. Už bych si ji ale neoblékla.

* Proč?

Aby mě veřejnost a novináři nepodezřívali z toho, že jsem exhibicionistická. Dnes bych tím podle mého názoru na sebe poutala větší pozornost, než je vkusné.

* Paní ministryně, jste generál i doma?

Když mi bylo kolem třiceti, a to by asi můj muž potvrdil, byla jsem vůdčí typ. Jak šel čas a já od života občas dostala nějakou tu ránu, začala ve mně časem narůstat míra empatie. Mnoho věcí cítím i skrze toho druhého. Doma ze mě spíš mají srandu. Když mi řeknou něco jako: Tady přece velíš ty, tak odpovídám, že tady tedy ne! Spíš se přetahujeme a nikdo nechce velení převzít. (Rozezní se velké stojací hodiny, které stojí v pracovně.) Slyšíte? A ty tady stály a nešly! Jak tady mohla taková krásná věc stát jen tak? Nechala jsem je natáhnout. To je zvuk! Jako zvon!

* Nádhera. Řekněte, potřebovala Česká republika gripeny?

Když se o nich rozhodovalo, byla jsem poslankyní. Otázka pro mě jako pro poslankyni tehdy stála, nikoli zda potřebujeme gripeny, nebo něco jiného, ale zda si máme chránit vzdušný prostor vlastními silami, nebo spojenecky. Berte to jako vlastenectví nebo staromilství, ale já si dodneška myslím, že vzdušné síly bychom měli mít vlastní. Bitvě o typ vzdušné obrany, z jakého by měla být státu a za jakých podmínek, tomu jsem se dopodrobna nevěnovala.

* A potřebujeme americkou raketovou  základnu?

To se musí taky zobecnit. Česká republika si musí připustit určitou míru hrozby, která vychází ze snahy velmi nebezpečných režimů vyvinout či vlastnit rakety schopné zasáhnout Evropu. Ani my, ani sousední státy nemáme dost technických ani finančních prostředků si svou protiraketovou  obranu zajistit. Je dobré vědět, že v současnosti prostě žádnou nemáme. A do toho přišla tahle americká nabídka. V téhle chvíli říkám, že stojí za úvahu. Pojďme o ní přemýšlet a veďme o ní diskusi. Jestli ji máme přijmout, na to vám odpověď v tuto chvíli nedám. Vyhrazuji si na ni možná šest, možná osm měsíců. Záleží na konkrétních podmínkám. Ale že hrozba je, to ano. A že se jí sami neubráníme, na to kývám taky.

* Diskuse se na toto téma vede, ale názory jsou nejednotné.

Mrzí mě, že se celospolečenská debata rozběhla nacpaná negativními emocemi. Měla se otevřít už dříve, za minulé vlády. Vadí mi, když jsou argumenty zjednodušovány do hesel typu jednou jsme tu měli Rusáky, teď tu zase máme mít Američany. A argument jako: pojďme prosazovat mír a zahoďme zbraně, je nebezpečný a naivní.

* Mnozí vaši vrstevníci byli obviněni ze spolupráce s komunistickou Státní bezpečností. Co si myslíte o úplném otevření jejích archívů?

Mám pocit, že když se ta věc dávkuje po kouskách, je to horší, než když se celý prostor otevře naráz.

* Jste tedy pro otevření?

Myslím, že to je jediná cesta k tomu, aby se celá věc uzavřela a odešlo se od ní.

* Před listopadem jste působila jako právnička a to nebylo úplně bezvýznamné postavení. Dostala jste někdy nabídku ke spolupráci?

Nabídka ke spolupráci je v mém případě silné slovo. Tu jsem nedostala. Ale že byla StB příčinou mých traumat, to je pravda. Ale na druhou stranu, moje postavení zas tak významné nebylo. Pendlovala jsem od jedné zemědělské organizace ke druhé. Často jsem si sháněla nové zaměstnání, právě proto, že jsem nikdy na nic nekývla. Nechci se pasovat do role disidenta. U mě to vždy probíhalo tak, že jsem byla shora dotázána, zda se nějakým způsobem začlením, třeba zda vstoupím do KSČ, a já vždy řekla ne.

* Odsuzujete to vždy jako selhání, pokud někdo na spolupráci kývl?

Člověk by se tím musel zabývat intenzívně, aby mohl soudit. Jestli se někdo do spisů dostal jen proto, že byl slabší povahy a neměl dost síly a odvahy říct ne. Ale ti, co mají desítky záznamů, že opravdu práskali, tak to po mně nechtějte, abych je obhajovala.

* Jak vlastně vzpomínáte na normalizaci?

Hnusně. Jediným řešením, jak si život naplnit, byla rodina a koníčky. Když občas vidím dokumenty z té doby, říkám si no to snad ne, to jsme nemohli přežít. Ovace, fanatismus, sjezdy, tribuna, hloupý řeči...

* Chodila jste do prvomájového průvodu?

Jak kdy. Párkrát jsem byla, záleželo na tom, kde jsem pracovala. V těch malých zemědělských organizacích byly šrouby docela utažené.

* Jak jste se seznámila s manželem?

V hospodě. Na jeho narozeniny. Patřili jsme do jedné party, která měla několik sekcí. Vodáckou, muzikantskou, volejbalovou a fotbalovou. Scházeli jsme se v jedné hospodě.

* Za jakou sekci jste byla vy?

Za muzikanty, za folk a country.

* O vás se ví, že ráda zpíváte. Hrajete taky na něco?

Hrála jsem asi jedenáct let na piano. Několik let taky na kytaru, trochu na flétnu.

* A manžel? Ten byl, hádám, za sportovní sekci.

Ano, fotbalista.

* Kdo vyslal první signál k seznámení?

Asi já tím, že jsem mu popřála k narozeninám.

* A pak?

Pak mě pozval na ruma. Dali jsme si panáka a potom jsme se šli projít na takové romantické místo na lávce. Když ji před dvěmi lety odnesla povodeň, říkala jsem si, že to snad není konec našeho manželství. Na tu lávku nikdy nezapomenu. Byl zrovna úplněk. Tma, lesy, voňavá červnová louka, hvězdičky. Vzájemně jsme si řekli, co nás všechno zklamalo. A tam taky padla první pusa. Pak jsme si vyměnili telefony. A za týden jsme se viděli zas.

* Třicet let je dlouhá doba. Prošli jste si za ta léta nějakými krizemi?

Kdyby vám na tohle někdo řekl, že třicet let prošlo bez krize, buď lže, nebo je to člověk plochých emocí a plochého života. Bez krize by to mohly absolvovat jedině stroje. Nebo někdo, kdo jede podle doktrín, které jim připraví třeba náboženský předpis. A oni jsou schopní se těch pravidel držet. To ale není náš případ, takže pochopitelně že naše cestička taky nebyla rovná, ale vždycky jsme se na tu highway stihli vrátit.

* Jste razantní žena, ale radikální feministky se vám nelíbí. Do jaké míry ctíte tradiční rozdělení rolí?

To se musí u každého páru ušít na míru. Jsem přesvědčená, že typická ženská citlivost a emocionalita je důležitá, ale když se všechno sesype, měla by nás podržet mužská ruka a mužská hruď. I když se skoro očekává, že žena musí být ta silnější. A nést ledacos i za toho chlapa.

* Vždycky to ale tak nebylo…

Ale v každé společnosti byly občas silnější ženy než muži. Jde o to, s touhle schopností umět nakládat. A nepřipravit se o to typicky ženské.

* Třeba?

Když se mluví o tom, že se tatínkové mají více vtahovat do rodičovské role, tak souhlasím. Jinak by jim ta mimina nic neřekla. Chápu, jak muselo být těžké, když muž přijel domů z vojny, viděl miminko a za dva dny už zas musel odjet. Ale já osobně bych muži neumožnila jít na mateřskou. Nebo bych aspoň o to vedla tuhý boj. Neberu ji totiž jako břemeno, ale jako výsadu.

* Dobře, ale muž je ušetřen volby, jak skloubit práci a rodičovství. Tak musí volit většinou žena a o to rozhodování to má těžší.

A vždycky bude. Pokud žena zůstane ženou, vždycky to bude mít těžší.

* Možná že kdyby v politice neseděli samí muži, byly by podmínky jiné.

Určitě. Pokud máte na mysli, že by mě před pětadvaceti lety vyvázal z toho, že musím uklízet, prát, žehlit, pak ano, to bych brala. Ale aby za mě někdo pečoval o dítě, aby mu za mě někdo četl pohádky a mazlil se s ním, tak to ne. A jsme u toho. Dovedu si představit, že v některých dobře zajištěných rodinách to tak chodí. Najmou si chůvy. Ale kdo je na tom nejvíc bit, když matka vidí svoje dítě jen na chvíli? Já bych to tedy nechtěla. Nedávno jsem se o tom bavila s jednou úspěšnou velvyslankyní a ani jedna na to nemáme odpověď. Obě máme pocit, že za to, kam jsme se profesně dostaly, jsme obě zaplatily. A když mám slabou chvilku, vracejí se otázky.

* Jaké?

Co jsem udělala blbě, když mě třeba moje dítě těsně před pubertou potřebovalo. A já nebyla doma. Dobře si vzpomínám, jaké to bylo: Když jsem byla doma, říkanesl, la jsem si, jakou bych zrovna teď měla dělat práci. A když jsem seděla v parlamentu, myslela jsem na to, co se asi děje doma.

* Je pro vašeho manžela problém to, že jste ve vyšším postu než on a že nosíte domů víc peněz?

Pro něj a pro mě ne. Nevím, jak se to stalo. Mám kamarádku advokátku, její manžel byl vysokoškolský učitel. On tak špatně že ona vydělává víc, že si raději založila tajné konto, aby domů nenosila tolik peněz. Ty peníze pak dala svým dospělým dětem. K tomu bych se nesnížila, přestala bych si pak svého muže vážit.

* Radíte se se svým mužem?

Víc než radím, hlavně se vypovídám. Říkám mu všechno, co je pro mě těžké a smutné a neměla bych srdce to říct svojí mamince a ani dceři. Od něj očekávám, že to unese. On je ten pohodovější a optimističtější. Dokáže mi dát jiný úhel pohledu.

* Dá si on říct od vás?

Já tomu, co dělá, nerozumím. Zdeněk je vystudovaný kybernetik, k tomu ovládá finanční poradenství, a tam moje znalosti nesahají.

* Dcera je po vás, nebo po něm?

Z každého má něco.

* Co dělá?

Ještě stále se hledá. Má jednu touhu. Léta se školí ve zpěvu. Ale zatím se neprosadila. Jinak pracuje jako letuška.

* Vy si najdete čas na muziku, paní ministryně?

Nedávno jsem byla výjimečně na jazzu, na Hradu. To bylo unikátní. Emil Viklický a nějaký americký trumpetista.

* Neměla jste chuť se přidat?

No, dost to se mnou šilo.

* Jste členkou KDU-ČSL. Jak dalece je pro vás důležitá víra?

Jsem věřící a pokřtěná katolička, ale nejsem praktikující. Rozlišuji víru a církev, pro mě je v tom zásadní rozdíl. Můj přístup k víře i k církvím je ekumenický. Jsou mi blízká všechna mírumilovná monoteistická náboženství.

Foto autor| Foto Právo - Michaela Říhová

Foto popis| >> Při uvedení do úřadu (vlevo předchůdce ministryně Jiří Šedivý).

Foto popis| << Na dovolené s manželem Zdeňkem, za kterého je vdaná už třicet let.

Foto autor| Foto Právo - Lukáš Táborský

Foto popis| >> V sedmnácti letech (vlevo) byla studentkou, o osm let později měla svatbu.

Foto popis| >> S nově jmenovaným náčelníkem Generálního štábu Armády ČR Vlastimilem Pickem (vlevo) a jeho předchůdcem Pavlem Štefkou na slavnostním ceremoniálu, který se konal 1. března v Praze na Vítkově.

Foto autor| Foto ČTK - René Volfík