Nejsme vazaly, radar ochrání i nás

27.1. 2007

Samotní odpůrci protiraketové obrany nepřímo připouštějí, že hrozba útoku balistickou raketou nesoucí zbraň hromadného ničení je reálná. Svoje argumenty proti umístění radarové stanice u nás totiž opírají o tvrzení, že pokud někdo bude chtít na Evropu nebo Spojené státy zaútočit, bude muset nejprve vyřadit oči obrany, kterými jsou právě radary.

Popravdě řečeno nevím, zda za touhle myšlenkovou konstrukcí stojí předpoklad, že v takovém případě je lepší žádné oči nemít, nebo chladnokrevný kalkul, který počítá s tím, že je pro nás výhodnější, aby ty oči byly pro každý případ někde jinde.

Stát stranou, strkat hlavu do písku a tvářit se, že se zbytkem Západu nemáme nic společného, je oblíbená taktika českého zápecnictví, která však v dnešním světě, jako ostatně už tolikrát, nemá šanci na úspěch. Ať chceme, nebo nechceme, pro nejrůznější fanatiky jsme nepřátelé, a to bez ohledu na různé nuance našich vztahů ke Spojeným státům, Izraeli či islámskému světu. Když k tomu připočteme schopnost stále většího počtu zemí vyrábět atomové zbraně a rakety dlouhého doletu, je riziko našeho ohrožení balistickou střelou v poměrně blízké budoucnosti velmi reálné.

Ani zdaleka přitom nemám na mysli jen často zmiňované státy, jako jsou Severní Korea a Irán. Ačkoli si o těchto režimech nedělám žádné iluze, domnívám se, že očekávat masivní útok z této strany je spíše čekáním na minulou válku. K povaze současných a s největší pravděpodobností i budoucích konfliktů patří, že útoky nebudou vedeny státy, ale mnohem spíše nejrůznějšími militanty z území, která fakticky nemá žádná vláda pod kontrolou. Nebezpečnost režimů, jako je ten íránský nebo severokorejský, spočívá v tom, že jim tajně dodají potřebná zařízení i technologie. Radikální islamisté s raketou, která pro začátek doletí třeba „jen“ do střední Evropy, se nebudou rozpakovat ji použít bez ohledu na následky pro napadeného i pro ně samotné. Protiraketový deštník tak možná budeme potřebovat mnohem dřív než samotné Spojené státy, které jsou od míst, kde teroristé obvykle operují, přece jen trochu více vzdáleny. Souhlas s umístěním radarové stanice je proto výrazem elementární snahy ochránit občany České republiky a dalších evropských zemí před hrozbami blízké budoucnosti.

Za zcela nesmyslné pokládám v této souvislosti hovořit o tom, že Washington je jakási nová Moskva a souhlas s radarovou stanicí výrazem naší vazalské politiky, tentokrát vůči Spojeným státům.

Rozumím tomu, že otázka umístění cizího, byť velmi malého, vojenského kontingentu na našem území je věcí citlivou, a proto by vláda měla v této věci být maximálně otevřená a snažit se veřejnosti vše důkladně vysvětlit. Na druhou stranu ale nemohu pominout farizejství, se kterým se proti radarové stanici staví komunisté. Byli to přece právě oni, kdo bez jakékoli legitimity do naší země pozval cizí tanky, souhlasil s „dočasným“ umístěním sovětské armády na věčné časy a v neposlední řadě umožnil i výstavbu odpalovacích zařízení pro útočné rakety s atomovými hlavicemi.

I podprůměrně zdatný pozorovatel musí vidět zásadní rozdíly oproti tehdejší době. Spojené státy nás požádaly o účast na vybudování čistě obranného systému, který technicky vzato ani nemůže nikoho ohrožovat. Tento systém má sloužit nejen k obraně USA, ale i nás a dalších našich spojenců. O tomto záměru se vede veřejná diskuse a, na rozdíl od komunistických časů, být proti neznamená skončit ve vězení. Rozhodovat se bude prostřednictvím demokratických mechanismů, a co je důležité: výsledek tohoto procesu není předem znám. Opravdu necítíte žádný rozdíl?

O autorovi: Vlasta Parkanová (Autorka je ministryně obrany za KDU-ČSL)