Navazování spolupráce v Afghánistánu

Nedávná cesta pracovníků, kteří mají za úkol spolupracovat s místním obyvatelstvem, vedla do vesnice Itarchi, do místní školy.

Hledáme možnosti, jak navázat se školou a případně s celou vesnicí užší spolupráci. Víme, že v místní škole už před časem působil německý Úřad pro civilní a vojenskou spolupráci (CIMIC), který zde zajišťoval opravu střechy školní budovy.

Přijíždíme sice v odpoledních hodinách, ale výuka je v plném proudu. Zde škola funguje tak, že dopoledne ji navštěvují chlapci a odpoledne děvčata.

Náš příjezd budí zaslouženou pozornost a znamená dokonce přerušení výuky. Ujímá se nás pan ředitel a učitelky, které si nás již stačily prohlédnout, zahánějí příliš zvědavé žákyně zpět do tříd zvýšeným hlasem i rákoskami. Inu jiný kraj…

Jednání s panem ředitelem je přátelské, ale zdrženlivé. Je zde vidět velký rozdíl mezi městy a venkovem. Na vesnicích jsou lidé daleko zdrženlivější, nedůvěřivější a také vůči cizincům – nemuslimům daleko méně vstřícní.

Ze strany našich pracovníků přichází nabídka na diskusi s žáky a učitelským sborem na téma místní Provinční rekonstrukční tým ISAF a jeho působení v provincii. Není přímo odmítnuta, ale viditelně panu řediteli není ani příjemná.

Možnost besedy podmiňuje souhlasem rodičů a především souhlasem „starších“ vesnice, za kterými nás posílá. Ptáme se na možnost návštěvy tříd. Ukazuje se, že povolení může dostat pouze naše kolegyně jakožto žena, protože jsou vyučovány dívky.

Po svém návratu ze tříd mluvila o odstupu a zdrženlivosti, které cítila a znovu si uvědomujeme, že několik kilometrů vzdálenosti mezi městem a vesnicí zde znamená opravdu velký rozdíl.

Nicméně se z drobností ubezpečujeme, že skrze odstup a plachost tu z mnoha stran probleskuje - stejně jako všude na světě při podobných příležitostech - náramná zvědavost…

Není důvod návštěvu jakkoliv prodlužovat. I tak jsme představovali neobvyklý zásah do vyučování. Škola od nás dostává dárky – tabule do tříd, míče na tělocvik a sady kuchyňského nádobí.

Rozhodně toho není tolik, aby mohl být podělen každý, ale snad se dostane nejen na učitelky. Loučíme se přátelsky, ale zatím nikterak vřele s tím, že se stavíme po tříměsíčních prázdninách, které jsou zde od začátku prosince do konce února.

Pan ředitel nám slíbil, že bude o naší návštěvě informovat „starší“ . Tato pracovní cesta ukázala, že navázání vztahu s místními obyvateli nemusí být jednoduché, že je nutná ještě spousta cest, setkání, vysvětlování a drobné mravenčí práce. Pracovníci skupiny, jež mají navazovat spolupráci s místními a udržovat přátelské vztahy, navzdory všem svým aktivitám zde zdaleka ještě nemají hotovo.

Po návratu na základnu sedíme ještě s překladatelem v kanceláři a společně prohlížíme prezentaci o České republice, která by se při podobných příležitostech mohla používat. Je na ní však ještě mnoho práce a úprav, aby mohla být představena v místní kultuře a přitom nepohoršovala.

Například z ní musí zmizet mnoho záběrů mladých žen v letním evropském oblečení, postavy natočené zezadu, tradiční české pivo a spousty dalších věcí, které nám připadnou naprosto „normální“.