Moc vlády sjednávat smlouvy vyplývá z ústavy

Datum:6.6. 2008 Právo Autor: Vlasta Parkanová

Polemika

Ne vrah, zavražděný je vinen, nazval Franz Werfel jednu ze svých povídek. Ne terorista, který nám vyhrožuje likvidací, ne ten, kdo vyrábí zbraně hromadného ničení, ale ten, kdo se chce bránit, ohrožuje bezpečnost státu a dokonce světa, křičí Petr Uhl ve svém hanopisu na moji osobu, který zveřejnil v úterním Právu.

Vyprovokovala ho k tomu moje věta, ve které jsem hladovku proti radaru označila za vydírání a hladovkáře za vyděrače, se kterými se nevyjednává. Podle Uhla jsem v době nesvobody neprojevila žádnou statečnost, až nyní po vzoru svých normalizačních předchůdců praktikuji řiťolezectví, jen na opačnou stranu.

Nemám potřebu připomínat Uhlovi, že jako trockistu jej komunistický režim pronásledoval za názory, které byly jen trochu odlišnou formou komunismu (mimochodem možná ještě ortodoxnější a utopičtější), než kterou u nás praktikoval Husák a jeho soudruzi.

Za podstatný však považuji postřeh, který Uhlovi zjevně uniká. Opěvovat za totality kapitána Minaříka je něco dosti odlišného než zpívat o radaru v době, kdy si každý může housti zcela po libosti. Petr Uhl je tak zaslepený svým antiamerikanismem, že si plete obranu s útokem, Bushe s Brežněvem, Bílý dům s Kremlem, americkou jednotku o síle dvě stě padesáti osob se sovětskou okupační armádu a v neposlední řadě demokracii s komunismem.

Přesto bych jemu i čtenářům ráda připomněla, co jsem skutečně řekla, co z toho vyplývá a co z toho naopak vyvozovat nelze. Hladovku jsem neoznačila za prostředek nezákonný, nýbrž za neadekvátní v situaci, kdy jsou k dispozici všechna demokratická práva a mechanismy k prosazování vlastních názorů.

Trvám na tom, že hladovka je extrémní způsob prosazování cílů či spíše upozornění na tyto cíle v nesvobodné společnosti. K ničemu takovému není v naší zemi důvod. Svobodná diskuse probíhá v parlamentu, v médiích i v občanské společnosti.

Co se týče požadavků hladovkářů, nikdy jsem netvrdila, že je všechny odmítám. V Uhlem kritizovaném vystoupení jsem jasně řekla, že odmítám metodu jejich prosazování. Pokud se mám vyjádřit k samotným požadavkům, pak musím říci, že první dva z nich (přerušit jednání o radaru, vyžádat si stanovisko EU) považuji za ultimáta, na která skutečně nehodlám přistoupit.

Vláda je odpovědná parlamentu, a nikoli nátlakovým skupinám, které jí vyhrožují sebepoškozováním. Naproti tomu druhé dva požadavky (svolat jednání parlamentu a uspořádat televizní debatu) nelze hodnotit jinak než jako úsměvné.

Umístění radarové stanice je zcela běžným, ne-li rovnou pravidelným bodem parlamentního jednání a televizní debaty o radaru probíhají takřka neustále. Pokud žádná televize nezařadila další z nich jako přímý důsledek požadavku hladovkářů, nebylo to kvůli Parkanové, ale možná právě proto, že se ani televizní stanice nechtěly nechat vydírat.

Petr Uhl se domnívá, že právě mým odmítnutím požadavku na uspořádání televizní debaty (jako by snad něco takového bylo vůbec v mé pravomoci) se dnešní poměry mění v nedemokratické, a z toho nepřímo vyvozuje ústavní oprávnění ke krajnímu řešení, kterým je nejen hladovka, ale i užití násilí. Nemyslím, že by Uhl chtěl tasit něco jiného než pero, ostatně pacifista, který bojuje za mír násilnými prostředky, působí trochu pitoreskně. I tak ale musím podobné názory či snad dokonce návody k jednání zásadně odmítnout.

Svobodná diskuse k radaru je jedna věc a já jsem ráda, že žiji v zemi, kde může Petr Uhl bez potíží urážet ministryni obrany. Druhá věc je, že moc naší vlády sjednávat smlouvy není svévolným aktem jakýchsi pučistů, ale jednoznačně vyplývá z naší ústavy, která v bezpečnostních otázkách předpokládá rozhodování vlády a parlamentu.

Pokud bychom v této věci chtěli uspořádat referendum, musíme ústavu změnit. Petra Uhla mohu ujistit, že vnímám nálady veřejnosti a dokonce ani nemám žádnou radost z toho, že se můj názor rozchází s většinovým míněním. Jako odpovědný politik se však snažím dělat to, co považuji pro tuto zemi za správné.