Nezapomenutelné zkušenosti z Gruzie

Autor: Věra Černá

Na otázku: „Co vám pozorovací mise v Gruzii přinesla dobrého?“, major Martin Kurka odpovídá:

"Spoustu zkušeností co se týká práce v mezinárodním vojenském týmu, taktiku při komunikaci s místním obyvatelstvem a zlepšení jazykových dovedností. Navíc konfrontace s bídou hlavně v Abcházii, setkání s jinými kulturami a odlišnou životní úrovní, to vše člověka donutí přemýšlet o svých vlastních hodnotách."

Major Kurka byl se svými několika dalšími českými kolegy jedním z posledních pracovníků pozorovatelské mise UNOMIG – United Nations Observer Mission in Georgia, která byla ustanovena rezolucí Rady Bezpečnosti OSB v srpnu 1993 a dohlížela na příměří mezi Gruzií a její odštěpeneckou oblastí Abcházií. Po svém šestnáctiletém působení však byla k 15. červnu 2009 ukončena. Rusko využilo právo veta v Radě bezpečnosti OSN a odmítlo její další působení. Jedinou zahraniční misí, která v současnosti na stav v zemi dohlíží je monitorovací mise Evropské unie známá pod zkratkou EUMM.

Major Martin Kurka, zástupce náčelníka provozu a oprav na velitelství sil podpory ve Staré Boleslavi, strávil v misi UNOMIG devět měsíců. Společně s dalšími kolegy ze 37 zemí světa, celkem 129 vojáky a 16 policisty dohlížel na dodržování příměří mezi Gruzínci a Abcházci a pomáhal zajistit bezpečnost všech zaměstnanců OSN a dalších mírových i humanitárních pracovníků.

Od jeho návratu domů teď uplynulo téměř pět měsíců, ale dojmy jsou stále ještě intenzivní. Šest měsíců působil v sektoru Gali na abcházské straně demilitarizované linie. „Na jednu stranu chudoba, bída, na každém kroku pozůstatky války - vybombardované a spálené domy, na druhou stranu přátelští a pohostinní lidé a nádherná příroda,“ charakterizuje místní poměry Martin Kurka.

Situace v zemi nebyla a není jednoduchá pro nikoho. Na patroly se z bezpečnostních důvodů jezdilo výhradně v opancéřovaném terénním voze jihoafrické provenience značky Nayala. Bylo nutné zůstávat stále ve střehu, incidenty se daly očekávat kdykoliv a kdekoliv. Navíc vojákům, kteří slouží beze zbraní, musí být v krizových situacích asi všelijak. Martin Kurka ale říká, že i na to se dá zvyknout, a až na výjimky byli respektováni jako neozbrojení pracovníci OSN. „Na patroly jsme vyjížděli přibližně čtyřiadvacetkrát týdně většinou hodně náročným horským terénem. Jednou jsme dokonce přijeli do vesnice, kde se pět let nikdo cizí nezastavil. Veškerá zjištění a informace přivezené z patrol jsme v podobě hlášení posílali na velitelství v Suchumi a pak do sídla OSN v New Yorku.“ Běžná pracovní doba byla pro všechny z UNOMIG osm hodin denně, šest dní v týdnu. Jeden den v týdnu byl určen na údržbu techniky a cvičení a zdokonalování různých dovedností.

„Pro svou práci jsem tam využil anglický a ruský jazyk a co se týká mých zahraničních kolegů, všichni to byli výborní chlapi, ale nejvíc jsem si oblíbil Indonésany, Jordánce a Korejce. Když se ptáte na místní obyvatelstvo, tak ti nás přijímali maximálně pozitivně. Věděli totiž, že jsme tam, abychom jim pomáhali.“

Martin Kurka navíc patřil k těm, kteří k pomoci místním přistupovali i nad rámec svých běžných služebních povinností. S dalšími svými kolegy na vlastní náklady a vlastníma rukama zrekonstruoval dvě školky. Čas od času se setkal s tím, že některé dítě potřebovalo nutně lékařské ošetření. Sám se postaral o to, aby se mu dostalo odborné péče a průběh léčby sám kontroloval. „Žil jsem mezi nimi, znal jsem je a téměř o každém jsem všechno věděl,“ zní skromná reakce, ve chvíli kdy je řeč o činech, které nejsou samozřejmostí.

Po šesti měsících major Kurka změnil místo působení a přestěhoval se do oblasti Zugdidi, tentokrát na gruziínskou stranu demilitarizované linie, kde už byly poměry klidnější, způsob života civilizovanější a možnosti pro volný čas pestřejší. Tam zůstal pracovat až do doby, kdy byla mise UNOMIG ukončena a všichni zúčastnění se vrátili do svých vlastí.

„Udělali jsme tam kus práce, ze které můžeme mít dobrý pocit,“ říká a dodává, že za pár let by se do Gruzie rád podíval znovu, aby viděl, co se tam změnilo k lepšímu.

Foto: archiv majora Martina Kurky