V období od 15. března 2008 do 15. března 2009 působila v Čadu a Středoafrické republice vojenská mise Evropské unie EUFOR, zaměřená na ochranu civilistů, zejména uprchlíků ze Súdánu, a k zajištění bezpečnosti pro humanitární organizace. Major Leon Šoc byl jediným českým zástupcem, který se mise zúčastnil přímo v prostoru operace. Letos v březnu se po ročním působení, poté, co misi oficiálně převzalo OSN, vrátil zpět ke svému útvaru ve Vyškově a nyní se již věnuje běžným pracovním povinnostem. Vzpomínky na Afriku jsou však ještě čerstvé:
Takzvaná přemosťovací mise EUFOR TCHAD/CAR vznikla na základě rozhodnutí rezoluce Rady bezpečnosti OSN č.1778 z 25. září 2007. Smyslem aktivit EUFOR bylo chránit obyvatele v uprchlických táborech a nevládní organizace, které jim poskytovaly pomoc. V táborech žijí převážně uprchlíci ze Súdánu, kde došlo k jedné z největších afrických genocid. Bohužel i v Čadu se uprchlíci stali terčem ataků rebelů a naším úkolem bylo zajistit jim ochranu a bezpečnost.
Já sám jsem pracoval jako logistik v hlavním městě N´Djamena a zóna celé operace se soustřeďovala na východě Čadu, kde bylo dislokováno i hlavní velitelství mise EUFOR ve městě Abeche. Místní bezpečnostní situace byla a stále je poměrně složitá. Například pár dní před tím, než jsem do Čadu přijel, rebelové vnikli téměř až do prezidentského paláce v N´Djameně. Během mého působení mimo jiné dali dohromady poměrně početnou skupinu a vyrazili znovu směrem na hlavní město. Útok se povedlo odrazit. Došlo také k útoku na nevládní organizace ve městě Goz Beidě. Tam zasahovali vojáci z Holandska a Irska a útoky rebelů se jim také podařilo usměrnit.
Když jsem se do Čadu chystal, říkali mi, že je to nehostinná země - jenom poušť a písek. A měli pravdu. Žádné přírodní krásy. Jen na jihu se to po období dešťů trochu zazelená. Obyvatelstvo tu není tolik přátelské jako v jiných zemích, hlavně v N´Djameně funguje jako v každém velkém městě anonymita a odstup, ale dál od civilizace, ve vesničkách, kde lidé žijí primitivním životem, jsou už velmi přátelští a vstřícní. Jako všude na světě, i z toho mála co mají, by se rozdali.
Co se týká mé práce, byla to pro mě opravdu velká výzva. Zajišťovat logistiku v zemi, kde téměř neexistuje žádná infrastruktura nebylo zrovna jednoduché. Třeba jen dopravit na místo techniku bylo hodně komplikované. Vzhledem k tomu, že Čad není přímořský stát, vše, co přijelo po moři, se muselo ještě přepravovat na velké vzdálenosti po souši. Kromě hlavního města nejsou letiště přizpůsobená na velká letadla, tak se musel náklad překládat do malých a přepravovat po částech. Vedle toho jsem připravoval veškerá logistická hlášení pro podřízené jednotky nasazené v zóně operace a pro operační velitelství v Paříži. Když odjel někdo z důstojníků na dovolenou, zastupoval jsem je v jejich funkcích, takže jsem měl možnost nahlédnout i do ostatních činností.
Naše pracovní doba byla šest dní v týdnu, od sedmi hodin ráno do sedmi do večera. Od dvanácti byla tři hodiny siesta. N´Djamena je poměrně čisté město, sem tam funguje i elektřina, v provozu tam jsou tři celkem solidní hotely a v jednon z nich jsem objevil docela dobře vybavenou posilovnu. Tam jsem chodil v době siesty. Neděle byl jediný volný den, ale k večeru jsme museli alespoň na dvě hodiny zajít do práce vyřídit to nejnutnější.
Celou misi zastřešovali Francouzi, takže hlavními dvěma jazyky tu byla angličtina a francouzština. Nejpočetněji zastoupení byli v Čadu vojáci z Polska, Irska a Francie. Jinak jsem se tam potkával s Albánci, Belgičany, Bulhary, Finy, Holanďany, Chorvaty, Italy, Lucemburčany Rakušany, Řeky, Rusy, Rumuny Slovinci, Španěly a Švédy. Celkem bylo v misi EUFOR nasazeno okolo tří tisíc vojáků. Já jsem ale nebyl jediným Čechem, který pro tuto operaci pracoval - další dva čeští vojáci, podplukovník Průcha a major Melichar, kteří se v průběhu operace vystřídali, působili na operačním velitelství v Paříži.
Díky misi v Čadu jsem poznal další africkou zemi, i když hodně nehostinnou. Potkal jsem spoustu nových zajímavých lidí, ať už to byli kolegové z mise nebo místní obyvatelé. Odjížděl jsem tam se slušnou znalostí angličtiny a vzhledem k francouzskému prostředí jsem i francouzštinu dostal na hodně dobrou úroveň.
Čad byla moje pátá mise - v každé z nich jsem strávil rok života. Pokud bych měl ještě někam vyjet, tak rozhodně zase do Afriky. Spousta lidí má v Africe obavy z nemocí a ve válečných oblastech z opravdu drsných a nelidských podmínek, ale já mám asi nejsilnější vzpomínky na Kongo. Tam bych se ještě rád vrátil.
Foto: archiv majora Šoce