Exkluzivní rozhovor: Lvíček Míra se od ledna poprvé objevil na veřejnosti

Autor: Miroslava Pašková

Stalo se tak na Cihelně a my jsme jej vyzpovídali.

Lvíček Míra se přidal do řad armády počátkem roku, když odcestoval společně s 9. provinčním a rekonstrukčním týmem (PRT) do afghánského Lógaru. V průběhu šestiměsíční mise komunikoval se svými fanoušky v Česku prostřednictvím komiksu. Teď se s vojáky 42. mechanizovaného praporu vrátil domů. Co zažil a co plánuje?

Muselo se ti už hodně stýskat. Jaká byla cesta domů a tvoje první kroky po návratu?

Lvíček Míra (LM): Nejvíce jsem se bál, aby mi službu v misi neprodloužili ještě o dalších šest měsíců. Když totiž začali přijíždět vojáci 10. PRT, okamžitě mezi námi přeskočila taková jiskra, až jsem byl sám na pochybách, zda nesetrvat do zimy. Jenže doma mám spoustu povinností a stýskalo se určitě už mému parťákovi Petru Něničkovi. A co jsem dělal jako první po příletu? Odjel jsem s vojáky do Centra biologické ochrany v Těchoníně, aby mě tam pořádně vykartáčovali, vyprali a navoněli.

Řekl jsi, že tu máš spoustu povinností. Můžeš být konkrétní?

LM: Na misi jsem byl proto, abych českým dětem mohl podávat zprávy o úkolech našich vojáků a vůbec o životě v Afghánistánu. Na internetu jsem postupně publikoval 26 dílů komiksu na toto téma a také několik bonusových fotoreportáží. Teď musím ten komix mezi dětmi trochu zpopularizovat a vůbec navštěvovat školy a vyprávět tam dětem o tom, co se v Afghánistánu děje.

Máš už nějaký přesný harmonogram svých veřejných vystoupení?

LM: Mám za sebou první vystoupení na Cihelně. Rád bych se podíval na Tankový den, tak snad to stihnu– stejný víkend totiž bude v mé rodné obci Vlkoš slavnostně pohřben generál Ingr, bývalý legionář a ministr národní obrany. Potom mě čeká slavnostní nástup s táborským 42. mechanizovaným praporem po návratu z mise, tam nemůžu chybět. Bohužel mi určitě nevyjdou Dny NATO v Ostravě, protože ve stejné době budu na branném dni u příležitosti 70. výročí smrti velitele výsadku Zinc Oldřicha Pechala. A dál se ještě uvidí.

A co ty školy?

LM: Už dříve jsem začal kamarádit s několika školami, jejichž žáci se mnou budou v kontaktu po celý školní rok. Jsou to školy na Moravě v blízkosti mého domova, abych do nich mohl snadno dojíždět. Výjimkou bude jedna škola v Praze, která se bude věnovat celý rok nejen mému programu, ale i celé armádě. Jedná se zatím o takový první případ, ale budu rád, když si mě na besedu pozvou i do jiných škol.

Teď jsme si tedy řekli, jak si tě užijí české děti. Ale platí pořád, že pomáháš dětem v Afghánistánu?

LM: Platí, nedávno jsem začal pořádat už druhou sbírku. Při té první se podařilo získat asi 1400 zubních kartáčků, které si převzali vojáci 103. střediska CIMIC-PSYOPS, aby je mohli předat afghánským dětem. A teď se snažím nashromáždit školní pomůcky, zejména sešity, tužky a pastelky. Doufám, že se do škol v provincii Lógar dostanou ještě tento rok.

Do kontaktu s afghánskými dětmi jsi jistě přicházel i během své mise. Jaké vůbec jsou a jak na tebe reagovaly?

LM: Děti jsou svým způsobem všude na světě stejné. V chudých zemích postižených navíc válkou, jako je Afghánistán, ale zdaleka nemají tolik možností jako děti tady u nás. Tak třeba naše děti se občas snaží vyhnout škole a když už v ní jsou, tak dávají leckdy najevo, že je to nebaví. Kdežto afghánské děti jsou šťastné, pokud dostanou možnost chodit do školy, těší se na učení každý den a mnohem více si váží svých učitelů. A jak reagovaly na mě? Nu, nemají moc hraček, a tak by se s plyšovým lvem jako já nejraději pořád mazlily. Navíc je tu jedna zajímavost – lev je národním symbolem pro Čechy i pro Afghánce, takže mě tam brali tak trochu za svého, a to i dospěláci.

Plánuješ, že se do Afghánistánu vrátíš?

LM: Záleží na tom, zda mě armáda povolá. Já bych tam rád jel znovu, abych mohl připravit další díly komixu a zjistit, jakou další sbírkou tamním dětem případně pomoci. Ale to je na mě ještě daleko.

VIDEO je dostuoné z YOUTUBE zde