Dvě tváře provincie Wardak. Obě už čeští vojáci poznali

Autor: Vladimír Marek

Od konce loňského roku působí v afghánské provincii Wardak pod velením podplukovníka Ladislava Švejdy český školicí a styčný tým OMLT (Operational Mentoring and Liaison Team). Jeho velitelství je na jihu oblasti na základně Carwile. Kromě toho působí čeští vojáci na čtyřech předsunutých základnách, které se nacházejí v distriktech Sajdabad a Džaghatu (angl. Saydabad a Jaghatu).

„Provincie Wardak se může pochlubit krásnými scenériemi. Hory dosahují výšek i přes pět tisíc metrů nad mořem. Distrikty Čaki (angl. Chaki) a Džaghatu jsou známy zemědělstvím a sadařstvím. Zvláště Čaki je proslulý produkcí jablek. Rozlehlost zelených zón však není velká, vše ostatní je pokryto kameny a pískem. Za dobu našeho působení jsme zde snad neměli ošklivé ráno. Pokaždé nás vítalo slunce. Nadmořská výška nám při operacích dává zabrat. Obzvlášť když patrolujeme s plně naloženým batohem, neprůstřelnou vestou a nabitou zbraní,“ vysvětluje major Robert Dziak.

Jenže Wardak má i svoji druhou tvář – je trvale zařazený mezi pět nejnebezpečnějších provincií v Afghánistánu. Jednak se zde pohybuje spousta kriminálních skupin, kterým jde výhradně o vlastní zisky, a také zde operují povstalecké jednotky zaměřené na boj proti koaličním silám a oddíly rebelující proti jakýmkoli vládním složkám, které by mohly zajistit stabilitu země. „Podél hlavní komunikace, nazývané Highway 1, se nachází množství ohořelých vraků. Je to výsledek činnosti povstaleckých bojůvek a kriminálních skupin,“ říká Dziak.

Česká jednotka OMLT má padesát čtyři vojáků a je kompletně vybavená a schopná samostatného nasazení. Její součástí jsou i dělostřelečtí a letečtí návodčí a někteří další specialisté. Velitelství a štáb (16 vojáků) zabezpečuje a plánuje činnost pěti mentorovacích (školicích) týmů. Čtyři týmy se zaměřují na taktický výcvik afghánských jednotek a pátý má na starost rotu zbraní. Organizační strukturu doplňuje skupina bojové podpory, jejíž součástí je i zdravotnický tým v čele s lékařem.

Základna Carwile zajišťuje činnost všech jednotek v jižním Wardaku. Byla postavena jako bojová a stejně stroze je i vybavena a zařízena. Není tady žádný komfort. „Podobně jako základna Džaghatu má několik zodolněných staveb, pár sprch, jídelnu ve stanu a přenosné záchody. Nikdo se zde nezabývá nepodstatnými věcmi. Kluci na předsunutých postech, kterým se vlastně ani neříká základny, ale checkpointy (kontrolní místa), mají ještě tvrdší podmínky,“ popisuje Robert Dziak. „Po převzetí operačního prostoru po předchozím kandaku jsme zjistili velké nedostatky v ochranných stavbách. V prvních týdnech po příjezdu jsme fungovali jako ženijní jednotka, nejdůležitějšími bojovými prostředky zde byly bagry a kolové nakladače. Checkpointy jsme zodolnili, pomohli jsme Afgháncům zavést systém obrany a ochrany, teď už se můžeme plně věnovat operační činnosti v celém prostoru odpovědnosti.“

Mise zaměřená na školicí činnost vyžaduje široké spektrum znalostí. Mentor by měl být pedagog a psycholog, musí být velmi, velmi trpělivý, shovívavý a schopný porozumět kulturním odlišnostem. Měl by dokázat přimět Afghánce, aby operovali i v nevhodnou denní dobu a dodržovali postupy, které se jim zrovna zdají být zbytečné. Musí být schopen komunikovat s americkým pilotem nebo dělostřelcem, aby zajistil svému týmu bezpečnost a nezbytnou palebnou či zdravotní podporu.

„Do Wardaku se nechce moc ani tlumočníkům. Navíc si nemůžete dovolit padesát čtyři překladatelů, je tedy nezbytné některým výrazům rozumět a některé věty dokázat sestavit sami. Působíme zde v mnohojazyčném prostředí. Velitel kandaku a několik dalších důstojníků a místní obyvatelé mluví nebo alespoň rozumí rusky. Během jediného dne není tedy výjimkou, že mluvíte dvěma, třemi, nebo i čtyřmi jazyky,“ vysvětluje major Dziak. „Setkáváte se rovněž s odlišným přístupem při plánování úkolů. Jinak postupuje afghánská armáda, jinak NATO či americká armáda. OMLT je tmelícím prvkem, který v podstatě umožňuje spolupůsobení afghánských a koaličních složek v jednom operačním prostoru.“

  • Celé znění článku si můžete přečíst v časopisu A report č. 4

Foto: desátník Miroslav Lopishek