Ilustrační foto: budoucí afghánští vojáci (autor: V. Marek)
Obrázek x z y
Afghánistán stále patří k zemím s nejnižší gramotností na světě. Číst, psát a počítat tu umí sotva 30 procent obyvatel, na venkově je číslo ještě nižší. Výrazně lépe jsou na tom příslušníci ozbrojených sil – i když i tady se míra jejich znalostí liší.
„Číst a psát umělo až 80 procent Tádžiků a Hazárů naší 2. pěší roty, což je výrazně nad celostátním průměrem, naopak tomu bylo u Paštúnů,“ říká kapitán Ivo Zelinka ze 43. výsadkového praporu v Chrudimi, který působil v prvním kontingentu OMLT.
Speciální program zacílený na vzdělávání příslušníků ozbrojených složek odstartoval v roce 2009 a od té doby jím prošly desítky tisíc vojáků a policistů. Minulý měsíc Kábul oslavil 100tisícího absolventa kurzů gramotnosti a podle serveru www.army.mil si do letošního prosince bude moci běžný text v novinách přečíst víc než polovina příslušníků armády a policie.
„Umět číst, psát a počítat je naprostou nutností zejména u některých specializací. Je sice pěkné, když je voják technicky nadaný, ale neumí-li velitel minometu přečíst tabulku střeleb, nebude schopen nikdy samostatné střelby na cíle, které sám nevidí,“ vysvětluje Zelinka.
Podle majora Jeremyho Burnana, který zodpovídá za vzdělanost v rámci afghánské výcvikové mise (NATO Training Mission – Afghanistan) je gramotnost zejména pro velitele doslova otázkou života a smrti. „Jsem-li gramotný, rozumím rozkazům, spočítám si munici, dokážu číst mapu,“ tvrdí. Přesah je ale daleko větší. „Vzdělání pomáhá při prosazování práva. Jako policista jsem díky němu schopen vyhledat osobu, vytvořit záznam. Umím popsat nehodu a sepsat o ní zápis. Umím porozumět zákonům – a tudíž jsem skutečný policista.“
V současné době se kurzů gramotnosti, které probíhají na sedmi stech různých místech po celém Afghánistánu, účastní kolem 83 tisíc příslušníků ozbrojených sil. Rekruti tyto kurzy absolvují v rámci základního výcviku a trvají v průměru 64 hodin. Čeští vojáci se na nich sice oficiálně nepodílejí, ti z nich, kteří v misi ISAF sloužili, se ale shodují, že rozšířit obzory místních pomohl byť jen běžný rozhovor – třeba na téma, jak funguje lidské tělo.
Michal Voltr ze 72. mechanizovaného praporu Přáslavice pořádal pro afghánské policisty mimo jiné i kurzy zdravotnické přípravy. „Jejich znalosti v této oblasti byly minimální. Když voják nedýchal, měli ho za mrtvého. O resuscitaci do té doby neslyšeli, poprvé až od nás,“ vzpomíná a dodává: „Abeceda a počty to sice nebyly, ale v běžném životě v Afghánistánu při záchraně života vojáků hraje schopnost poskytnout první pomoc zásadní úlohu.“
