Bosna a Hercegovina je stále prioritou České republiky

Autor: Bohuslav Pernica

Je ironií osudu, že Bosna a Hercegovina se za posledních 200 let zapsala v povědomí veřejnosti v kontextu slov, jako jsou: mezinárodní smlouva, krize, válka a vojenské operace.

S nimi je spojen řetězec událostí: anexe Bosny a Hercegoviny rakousko-uherským císařstvím v roce 1878, atentát na následníka trůnu tohoto impéria v roce 1914 a využití prostoru Bosny a Hercegoviny jako nástupního prostoru pro válku se Srbskem – první část konfliktu, který po svém skončení dostal označení jako Velká nebo Světová válka, a nakonec válka jako následek rozpadu Socialistické Federativní Republiky Jugoslávie a uzavření Daytonské dohody v roce 1995. Jen málokdo si ovšem uvědomuje, že mezi Bosnou a Hercegovinou a Českou republikou existuje díky těmto událostem relativně silné vojenské, kulturní a politické pouto.

Ustavení rakousko-uherského protektorátu v roce 1878 bylo na jedné straně spojeno se zbytečnou smrtí českých vojáků ve špatně zorganizované vojenské operaci u města Maglaje, po které zůstalo české označení pro zmatek v podobě slova maglajz, na druhé straně tato okupace přinesla obrovskou příležitost pro české krajany. Ti sem přicházeli jak s vojenskou správou, aby se podíleli na zajištění bezpečnosti na novém území habsburské monarchie, tak se správou civilní, aby pomohli rozvíjet bosensko-hercegovskou infrastrukturu. Vojenská kariéra „krále českých pochodů“ Julia Fučíka se začala v roce 1897 v Sarajevu coby kapelníka vojenského orchestru 86. pěšího pluku. Architektonický rozvoj Sarajeva je spojen se jmény Karla Paříka, Františka Blažka, Karla Pánka, Josefa Pospíšila a Jana Kotěry.

Češi se na území Bosny a Hercegoviny vrátili v poslední dekádě 20. století, kdy zde pod mezinárodním mandátem působili vojáci Československé armády a posléze Armády České republiky: UNPROFOR, IFOR, SFOR I, SFOR II. Tato válka zároveň odkryla existenci české diaspory – potomků českých dosídlenců z éry rakousko-uherské nadvlády. Těm i v současnosti, skoro 20 let od formálního uzavření válečného konfliktu v Bosně a Hercegovině, poskytuje Česká republika, cestou svého velvyslanectví v Sarajevu, podporu. Krajanská sdružení, zvaná České besedy a nacházející se v pěti bosenských obcích, a dále Spolek občanů – Společnost bosensko-českého přátelství Sněžka, český stát také finančně a politicky podporuje. Také jim distribuuje publikace a tiskoviny vydávané českými ministerstvy. I v Bosně a Hercegovině se čte A-report.

Přestože v Bosně a Hercegovině česká ambasáda pravidelně pořádá festival českých filmů, je Česká republika účastna v této zemi i jinak, než jen v kulturní oblasti. Do r. 2017 je Bosna a Hercegovina jednou z prioritních zemí pro zahraniční rozvojovou spolupráci ČR a každoročně je zde tak realizována řada rozvojových projektů v hodnotě cca 2,5 mil. eur. Program stipendií vlády ČR umožňuje také každý rok desítkám studentů z Bosny a Hercegoviny studovat na českých vysokých školách a zvyšovat tak lidský potenciál země. Odpovědnost za vývoj ve vojenské oblasti převzala od Severoatlantické aliance Evropská unie. Od roku 2004 zde pod vedením EUFOR působí operace Althea, ve které od roku 2010 Armáda České republiky rotuje dva důstojníky na pozicích ochrany proti zbraním hromadného ničení a správa skladování zbraní a munice. Oba mají za úkol pomáhat s přípravou specialistů místních ozbrojených sil a přispívat svým úsilím k transformaci vojenských schopností Bosny a Hercegoviny na úroveň standardu státu NATO.

Plnohodnotné členství v NATO je cíl, se kterým v roce 2006 podepsala bosensko-hercegovská vláda Partnerství pro mír a započala reformu obranného a bezpečnostního sektoru. K tomu byla zpracována nejenom první Bílá kniha o obraně v historii tohoto státního útvaru, ale došlo také ke spojení dvou dříve samostatných armád patřících k Federaci Bosny a Hercegoviny a Republice srbské pod centrální sarajevskou vládu a následně k její plné profesionalizaci. Navzdory tomu, že mezinárodní společenství se snaží myslet na budoucnost země, je stále patrné břemeno války z 90. let.

Sem je třeba zařadit nejenom fakt, že se od konce jugoslávské války stále pohřešuje přes devět tisíc lidí a že ne všechny osoby podezřelé ze spáchání válečných zločinů stanuly před soudem, ale také skutečnost, mezi obyvatelstvem se stále nachází množství zbraní a munice, které nebylo v silách mezinárodních sil zajistit. Problémem je rovněž munice po Jugoslávské lidové armádě uskladněná ve více než deseti muničních skladech rozesetých po celém území Bosny a Hercegoviny. V roce 2014 bude skoro 100 % munice a výbušnin starší 20 let.

Způsob skladování munice v Bosně a Hercegovině představuje nejenom riziko pro místní obyvatelstvo, ale také pro obyvatelstvo v České republice. Zabezpečení muničních skladů totiž ne zdaleka odpovídá mezinárodním standardům a v některých případech lze dokonce hovořit o dlouhodobém skladování munice v polních podmínkách. Snaha omezit riziko případného nelegálního šíření munice z Bosny a Hercegoviny vedla Českou republiku k účasti v projektu Organizace pro bezpečnost a spolupráci Evropě (OBSE) s názvem Explode. I přes potřebu spořit ve veřejných rozpočtech v roce 2012 přispěla 20 tisíci EUR na modernizaci jednoho z pěti perspektivních muničních skladů na úroveň standardu běžného státu NATO. Tím je muniční sklad Krupa nacházející se na území Sarajevského kantonu.