
Čekárna plná pacientů
Obrázek x z y
V polní nemocnici na vojenské základně KAIA působí jedenáctičlenný polní chirurgický tým z České republiky. Naši vojáci jsou začleněni do chodu francouzské nemocnice a poskytují zde pravidelně chirurgickou a ortopedickou péči jak spojeneckým vojákům, tak i civilistům.
„Hlavní bojová sezona je léto. My jsme tu zrovna v zimních měsících, takže se nyní zaměřujeme na rekonstrukční výkony. Klasická „bojová“ zranění jakou jsou střelné rány nebo zranění od střepin tu teď potkáváme jen zřídka,“ vypráví velitel 6. polního chirurgického týmu major Martin Frank.
Bojová zranění se řeší hlavně v létě
V zimních měsících si lékaři v Afghánistánu užívají spíše klidného pracovního prostředí. Jejich denním chlebem jsou běžné obtíže, které řeší lékaři i v České republice. „V zimě tu zranění z bojové činnosti nejsou, objevují se ojediněle. Naopak v létě si jich užijeme. Častá jsou střelná a střepinová poranění, průstřely břicha, hrudníku nebo střelné poranění končetin,“ říká lékař.
Ať už je léto nebo zima, panují v Afghánistánu úplně jiné zvyklosti, než v naší zemi. Základním rozdílem je náboženství, na které je třeba brát ohledy. Naši zdravotníci spolupracují při každém zákroku s afghánským lékařem. Ten má funkci překladatele a zná vždy oba úřední jazyky Pashtu a Dari, často mluví anglicky a francouzsky. Navíc zná místní lidi a zvyklosti.
Příkladem může být ošetřování žen. U jakéhokoli vyšetření musí být přítomen její muž, nebo příbuzný mužského pohlaví. A to i v případě hospitalizace. „Zajímavé také je, že u nás doma chodí s dětmi k lékaři maminky, kdežto tady zásadně otcové,“ dodává major Frank.
Rozdíly mezi námi
Podobné zkušenosti má i člen polní nemocnice nadpraporčík J.Č., který pracuje v Kábulské nemocnici jako praktický lékař.
„Někdy se mi stává, že muž, který doprovází svou nemocnou ženu do nemocnice, nechce, abych diagnózu ženě sděloval. Muž chce vše své ženě říkat sám a tak pacientku pošleme ven z ordinace a konverzaci vedeme pouze s jejím manželem. Já se to snažím respektovat, i když je to trochu proti našim zvyklostem,“ popisuje své zážitky.
Nadporučík J.Č. jako praktický lékař zajišťuje primární péči pro vojáky a civilní zaměstnance ISAF. Minimálně další dvě třetiny pacientů pak tvoří civilisté, afghánští obyvatelé. Jejich potíže bývají spíše chronické a nedají se jednoduše léčit. Lékaři jim tak poskytují spíše konzultace anebo dlouhodobou léčbu analgetiky.
Komunikace s Afghánci je někdy velmi složitá. „Stalo se mi, že po mě syn pacientky chtěl, abych jí lhal o zdravotním stavu. Ona byla velmi vážně nemocná a já měl říct, že bude v pořádku. To samosebou nelze a v takových situacích se snažím danému muži vysvětlit, proč je důležité, aby žena svůj zdravotní stav znala,“ vypráví J.Č.
Afghánské zdravotnictví
Podle slov český lékařů je úroveň zdravotní péče v Afghánistánu určitě na nižší úrovni než u nás. Afghánci často jezdí do zdravotnických zařízení na hranice své země. Nejčastěji míří do Pákistánu, Indie nebo Dubaje.
„Je tady například velmi špatně dostupná magnetická rezonance. Dalším problémem je nedůvěra. Pacient jde k afghánskému lékaři, který určí diagnózu. Pak jde ještě k dalšímu lékaři a k nám se dostane třeba již s kompletním vyšetřením a snaží se zjistit, zda nejsme schopni třeba nějakého „zázraku“. Například transportu někam do Evropy, což prostě není možné,“ popisuje strasti svých pacientů lékař.
Na druhou stranu se lékařská péče v Afghánistánu za poslední roky hodně zlepšila. Lékařem se zde už nemůže stát každý a i přes určitou nedůvěru je zde hodně schopných doktorů. Práci jim stěžují faktory, jako je například nemožnost vyšetření vyoperovaného nádoru. To znamená, že nezjistí, zda je zhoubný či nikoli a podobně.
„Takhle mise mě hodně obohatila už proto, že práce, kterou zde dělám, je úplně jiná než doma. Za ten necelý půlrok, co zde budu, mi rukama projde až tisícovka pacientů. To je ohromné číslo. Uvidím tolik různých onemocnění, se kterými jsem se ani během studia nedostal do kontaktu. Je to velmi zajímavé,“ uzavírá své vyprávění J.Č.
Svět je “malej“
Podplukovník M.O. pracuje v polní nemocnici na základně KAIA jako anesteziolog. V Afghánistánu je již potřetí a za tu dobu má spoustu nezapomenutelných vzpomínek.
„Do místnosti, kde probíhá vyšetření před celkovou anestesií, přišel takový starší muž. Přišel asi hodinu po tom, co mi skončila pracovní doba a tak jsem nebyl v úplně dobré náladě. Muž mě ale překvapil, když se mnou začal mluvit plynulou češtinou. Stařík před čtyřiceti lety studoval v Brně a očividně mu čeština v hlavě zůstala,“ uzavřel s úsměvem doktor.