3 x 7 aneb netradiční rozhovory přímo z bojiště nejen bojového charakteru

Autor: Mira Třebická, komunikační manažerka náčelníka Generálního štábu Armády České republiky

První rozhovor je s plukovníkem Liborem Štefánikem, poradcem pro výstavbu Vzdušných sil afghánské armády, druhý rozhovor s kapitánkou Věrou Bielskou, velitelkou radiační, chemické a biologické jednotky, třetí pak s majorem MUDr. Radkem Pohnánem, velitelem polního chirurgického týmu. Všichni tři příslušníci Armády České republiky slouží ve prospěch koaliční operace ISAF v afghánském Kábulu.

Plukovník Libor Štefánik, poradce pro výstavbu Vzdušných sil afghánské armády

1. Viděli jsme se před vaším odletem do mise. Vypadáte náramně atleticky. Značný úbytek na váze má nějaký racionální důvod?

Vysvětlení je docela jednoduché. Již téměř jedenáct měsíců, které trávím v Afghánistánu, se ráno vsoukám do „neprůstřelné vesty“ a většinou pěšky vyrazím na afghánskou část kábulského letiště, kde se nachází velitelství NATO Air Training Command – Afghánistán (NATC-A). Za 20 minut dorazím svižnou chůzí do své kanceláře, zúčastním se ranní porady, připravím se na jednání s příslušníky afghánských vzdušných sil, znovu se zatížím balistickou ochranou a jdu na velitelství afghánského letectva. Po jednáních, která trvají do poledních hodin, se proběhnu zpět na KAIA a odpoledne tu samou trať absolvuji ještě jednou. To je účinná odtučňovací kúra. Samozřejmě na základně můžeme využít sportovní zařízení s posilovnou a běžeckými trenažéry.

2. Afghánský velitel vzdušných sil je do vrtulníků a českých pilotů řečeno s nadsázkou přímo zamilovaný. Je to oboustranné?

U velitele Afghánských vzdušných sil je létání stále srdeční záležitost. Miluje zejména proudové stroje, je bývalým pilotem nadzvukového MiG-21, létal na L-39 Albatros, na který nedá dopustit. Bohužel, po více než třiceti letech bojů, byla většina letecké techniky zničena a bylo nutné začít budovat afghánské letectvo téměř z ničeho, začít zase od začátku v roce 2007. Vrtulníky Mi-17 a Mi-35 se staly základem nových vzdušných sil. Česká republika byla jednou z prvních zemí, která vyslala piloty a technický personál na pomoc s výcvikem. To se zde samozřejmě nezapomíná. Naše týmy, které v Afghánistánu působí od roku 2008, mají vysokou odbornou úroveň, jsou vždy ochotny pomoci a navíc umí naslouchat a poradit. Máme zde dobré jméno a rádi s afghánskými příslušníky vzdušných sil spolupracujeme. Máte pravdu, je to oboustranné, jinak by to ani nešlo a neodváděli bychom kvalitní práci.

3. Kdybych byla zlatá rybka, co byste si přál?

Tak to je hodně těžká otázka. Kolik mohu vyslovit přání? Tak aspoň jedno. Přeji si, aby veškeré naše úsilí nepřišlo vniveč. Tato země již potřebuje klid, potřebuje investovat do vzdělání, zdravotnictví, infrastruktury, nastartovat ekonomiku. Musíme udělat vše pro to, aby se lidé přestali bát, že když koaliční jednotky odejdou, hrůza, kterou zde museli prožít, se zase vrátí. Zatím se ale bojí.

4. Často se říká, že letectvo je elitou armády. Cítíte se tak?

Já osobně nemám rád kastování. Letectvo určitě bylo takto vnímáno, ale to byl čas spadů, fokkerů později spitfirů a liberátorů, snad ještě prvních nadzvukových letounů. V dnešní době musíte být elitou ať ovládáte pozemní nebo leteckou techniku. Pokud se ale ptáte na letectvo a Afghánistán, tak ano, tady je určitou elitou, a to díky vzdělání. Afghánské letecké síly jsou ještě slabé ve svých početních stavech, v porovnání s pozemním vojskem, ale nemusí se potýkat například s negramotností, která je zde stále velkým problémem.

5. Bude návrat do České republiky pro vás osobně znamenat nějakou změnu?

Už jen návrat po roce v Afghánistánu bude velká změna. Těším se na své blízké, na naši krásnou přírodu, města, vesničky. Nemohu se dočkat, až si zajdu do divadla a budu chvíli jen relaxovat. Samozřejmě počítám, že na mě už v Čechách čeká spousta práce, tak uvidím, jak to s tou „pohodou“ dopadne.

6. V Afghánistánu oslavíte své druhé misijní narozeniny. Jak se slaví v Afghánistánu?

První misijní narozeniny jsem slavil na palubě našeho speciálu máváním Praze při odletu, cucáním hašlerky, popíjením balené vody a již si nepamatuji, co jsem dostal na slavnostní večeři. Buď to byla bageta, nebo řízek s chlebem. Pak to ještě byly pokusy usnout a myšlenky na to, co mne asi čeká po příletu. A nesmím zapomenout na krásné pohledy z ptačí perspektivy na pohoří Hindukúš při východu slunce. Druhé narozeniny již plánuji oslavit v Kábulu s mým nástupcem. Budeme mít hodně práce, ale určitě si najdeme chvilku, abychom si připili českým nealkoholickým pivem.

7. Co vás za ten rok nejvíce rozesmálo, naopak rozesmutnilo?

Je to vyprávění mých afghánských kolegů. Mají neskutečnou zásobu historek a i když v době, kdy se staly, šlo o život, dnes se jim všichni můžeme zasmát. No a rozesmutní mě, pokud někomu nemohu pomoct, jako například nedávno malému synovi mého afghánského kolegy, kterého jsme dopravili až ze severu Afghánistánu do mezinárodní nemocnice na KAIA, ale nemoc, kterou je postižen, se nadá vyléčit.

Kapitánka Věra Bielská, velitelka radiační, chemické a biologické jednotky

1. Jako žena velíte 12 mužům. Jaké to je pro vás / jaké je to z vašeho pohledu pro ně?

Na velitelské pozici (jako zástupce velitele Střediska speciálního určení) pracuji i u 311. praporu radiační, chemické a biologické ochrany více jak 5 let, proto velení mužům pro mě není novinkou. Nicméně ani u útvaru ani zde není můj pracovní vztah s kluky typicky nadřízený / podřízený. Kluci znají styl mé práce a mají ve mě důvěru, tak jako já v ně. Vědí, že za mnou mohou kdykoliv s čímkoliv přijít a budeme se společně snažit najít řešení. Můžu se na ně na sto procent spolehnout, tak jako oni na mě.

2. Zvyk je železná košile. Neobává se váš přítel / manžel, že vám velení po návratu zůstane?

„Velení" nechávám za branami kasáren.

3. Chemie a biologie v armádě. To je dobrá kombinace. Co vás k ní přivedlo?

Ke studijnímu oboru Velitel chemických jednotek - manažer mě přivedl nápad, že bych takto mohla zúročit přípravu na maturitní zkoušky z chemie a anglického jazyka. Přijímací zkoušky na Vysokou vojenskou školu pozemního vojska jsem zvládla, a tak to všechno začalo.

4. Kdybyste se ještě jednou měla rozhodnout, zda se stát vojákem. Co byste udělala?

Šla bych do toho znovu.

5. Co jako žena na základně nejvíce postrádáte?

Já jsem člověk, který se za jistých okolností spokojí s málem, takže jako žena zde nepostrádám téměř nic. Není to ani tak o prostředí, ve kterém trávím čas, ale o kolektivu lidí, který je zde výborný.

6. A jak trávíte volný čas, jestli vůbec nějaký máte...?

Volný čas, asi tak jako každý zde, se snažím rozdělit mezi tělocvičnu, svoje záliby, zdokonalování se v jazyce, učení se novým věcem. Když se člověk oprostí od běžných, domácích starostí a má čas sám na sebe, byla by škoda toho nevyužít a „nezamakat" na sobě.

7. Máte před sebou v misi ještě dlouhou dobu. Co vám v tuto chvíli běží hlavou?

Docela rychle to zde utíká, tak doufám, že i nadále bude. Hlavou mi běží, ať se hlavně nikomu nic nestane a všichni se v pořádku vrátíme před Vánoci domů k rodinám.

---

Major MUDr. Radek Pohnán, velitel polního chirurgického týmu

1. Pro lékaře musí být pomoc v Afghánistánu velkou profesní i životní školou. Běžná praxe je jiná. Zavzpomínejte, prosím…

Práce v nemocnici typu ROLE 3 odpovídá zázemím i vybavením standardní české nemocnici okresního typu, rozdílem jsou jazyková bariéra, odlišné typy poranění a v Česku málo zastoupené typy infekčních onemocnění. Převážnou část naší práce tvoří střepinová poranění u Afgánců, často u dětí. Velké nároky na nemocniční personál pak kladou zejména odlišné klimatické podmínky, pracovní nasazení a mentalita afgánských pacientů.

2. Ve Vašich rukou jsou životy často visící na vlásku. Je to náročné na psychiku. Jak se Vám usíná?

Nemám problémy usnout.

3. Co Vám pomáhá to vše zvládat?

Zázemí doma.

4. S generálem Pickem jste mluvil o dětských pacientech. Afghánské děti neumí česky, jak si s nimi povídáte?

V nemocnici jsou 24 hodin přítomni místní tlumočníci, kteří všichni mají zdravotnické vzdělání. Kontakt s dětským pacientem je často složitý v ČR, o to složitější je to pro místní děti, které se ocitnou většinou s vícečetnými poraněními ve zcela odlišném prostředí, nicméně zejména zásluhou našich sestřiček a lékařek se postupně daří děti uklidnit a vytvořit jim alespoň co nejméně stresující prostředí.

5. Jste jedinou jednotkou, kde je více žen než mužů. Jak se stavíte k ženám v zahraničních operacích?

Zdravotnictví je v rámci armády specifickým oborem, ale nevidím žádný zásadní rozdíl mezi službou mužů a žen.

6. Co pro Vás znamená slovo smrt?

Smrt je součástí života. Každý život jednou skončí. Naší snahou by mělo být, aby nekončil předčasně.

7. Můžete nám prozradit Vaše skrytá přání?

Skrytá přání mají zůstat skrytá.