Kaplanova zpověď

Autor: Kateřina Lang

Kapitán Jiří Zedníček ze 24. letecké základny v pražských Kbelích slouží jako vojenský kaplan na misi v Afghánistánu. Jeho domovem se na půl roku stala kaple na základně KAIA v Kábulu. V čem je jeho mise jiná než ostatních vojáků a jaké byly jeho dětské sny?

Co je úkolem kaplana v zahraniční misi?

To je přesně ten typ otázek, na který se mi špatně odpovídá. Každý pobyt v misi je samozřejmě specifický a práce kaplana – ale i ostatních vojáků – je úplně jiná než doma na základně.

Jsou pořád spolu a potkávají se každý den. Práce kaplana je v takové chvíli velmi intenzivní. Na rozdíl od běžného života, kdy jde člověk po práci domů, tady prožíváme společně úplně všechno. Pro kaplana je to zvláštní čas, kdy má s lidmi velmi intenzivní kontakt.

Je vojenský kaplan současně „psychologem“?

Samozřejmě, že se tyto dvě funkce částečně překrývají. Není to žádný záměr, je to přirozené. Práce kaplana má navíc svoje specifika, nabízí svůj pohled na svět a na život. Myslím, že přesně to ode mě lidé očekávají.

Navíc je přirozené, že v náročném prostředí jako je Afghánistán, se začíná víra projevovat u jinak nevěřících lidí. Vojáci zde nemají kontakt s běžným životem, svými koníčky a přáteli. Právě tyhle věci způsobují určitý stres. Člověk je nucen zabývat se zde myšlenkami, kterými by se doma nezabýval.

Jak je těžké dávat podporu ostatním, když jí člověk občas sám potřebuje?

Je pravda, že z tohoto hlediska jsem na tom úplně stejně jako ostatní vojáci. Ani já zde nemám rodinu a postrádám své nejbližší. Pro mě je ale konverzace s lidmi a řešení jejich problémů určitým odreagováním. To, že jim umím naslouchat a hovořím s nimi, se mi vrací formou dobrého přátelství. Právě pocit sounáležitosti mi dodává sílu a vnitřně naplňuje.

Kde se vzala myšlenka stát se kaplanem?

Jednak mě inspiroval můj kolega a přítel, který je také kaplanem, a také jsem v té době skončil službu na faře. Nechtělo se mi hned přecházet jinam a navazovat nové vztahy s úplně novými lidmi. Armáda mi přišla ideální jako přestupní místo. Jsem tu ale už šest let a vypadá to, že se přestupní místo stalo srdeční záležitostí.

V těchto dnech sloužíte tady na základně KAIA v Kábulu v atypické vojenské kapli, co je to za místo?

Oficiálně se jedná o komunitní centrum amerického NSE. My tomu říkáme „ kaple“ a tak to i prakticky funguje. O víkendu zde probíhají mše a v týdnu se tu konají různá setkání a konference. Je to nově postavená kaple, kterou jsme otevřeli na Vánoce 2011. Probíhá zde spolupráce s americkými kaplany, bývá tu i belgický kaplan a jezdí sem i duchovní z Francie. Jsou to moc příjemná setkání.

Když máte potřebu sám jít ke kaplanovi, kam jdete?

Momentálně tu máme amerického kaplana polského původu, zná celkem dobře naši zemi a kulturu. Tuhle se mě ptal na Helenu Vondráčkovou (směje se). Je příjemné povídat si s člověkem, pro kterého není vaše vlast úplně neznámým místem a se kterým nacházíte témata, která vás spojují. Mluvíme spolu polsko – anglicky a je to vždy moc zajímavé.

Jaký byl váš dětský sen?

To si ani nepamatuji, ale myslím, že někdy ve 4. třídě základní školy jsem při výtvarce nakreslil obrázek, že bych chtěl být jako Vladimír Remek. Což se mi do jisté míry splnilo, protože působím na základně ve Kbelích a dokonce mám kancelář, kde kdysi Vladimír Remek působil.

Jako dítě jsem ale neměl žádnou vyhraněnou představu o budoucím zaměstnání, to přišlo až průběhu dospívání. Rozhodně jsem si nemyslel, že budu vojenským kaplanem a vstoupím do armády. V naší rodině se odjakživa pracovalo s lidmi. Otec i strýc měli hospodu, a tak jsem šel v jejich šlépějích. Vyučil jsem se jako číšník. Do církve jsem vstoupil až ve 22 letech, právě v té době jsem objevil víru a moje životní dráha se zcela zásadně změnila.

Dostal jste k této změně nějaký zásadní impuls?

Ano. Jako mladý jsem hodně cestoval po světě. Když jsem například přijel do Indie, místní lidé byli hrozně rádi, že vidí Evropana – křesťana a na víru se mě hodně ptali. Já jsem se jim snažil vysvětlit, že nejsem věřící a že v existenci Boha nevěřím. Koukali na mě jako na blázna, pro ně je víra přirozená věc a hodně jsme tam o ní mluvili.

Když jsem se vrátil z cest, byl jsem už hodně nalomený a do jisté míry jsem se stal věřícím. Jasno jsem měl až v době, kdy jsem začal obcházet církve a zjišťovat, o čem to všechno vlastně je. Nakonec se ze mě opravdu stal kaplan.

Jaké to je, setkat se se smrtí? Jak to nesete jako duchovní?

Pro mě je to velmi různorodé. Například vedu rozloučení s lidmi, kteří tu zemřeli, nemusí to být jen vojáci, ale také místní civilisté a podobně. Já se ale více orientuji na lidi, kteří zůstali na živu. Právě těm nabízím podporu a povzbuzení.

Tady v Afghánistánu je smrt něčím, co se nás může velmi blízce dotknout. Právě k nám na základnu v Kábulu se sváží rakve s vojáky, kteří padli. Probíhá tu s nimi loučení, a to jsou velmi silné momenty. I ve mně samotném to probouzí velkou úctu.

S vojáky jsme o smrti mluvili hlavně před odjezdem, tady už na to není úplně vhodná chvíle, protože každý si to přebírá v hlavě sám za sebe. Před misí tuhle otázku otvíráme, aby si každý upravil svůj náhled na věc. Podle mě je dobré neodsouvat povídání o smrti na poslední místo. Lidé bývají pak velmi překvapení svou vlastní reakcí, když se s ní setkají doopravdy.