Den s praporčíkem Markem Tkáčem, členem pyrotechnického týmu (EOD – Explosives Ordnance Disposal) 15. kontingentu AČR v misi KFOR
Práce pyrotechniků je jednou z profesí, o které se mnoho neví a o které se navíc příliš nemluví. Svojí podstatou je zaměřená na ochranu života, zdraví a majetku. Neustále je doprovázena vysokým rizikem.
Důležitá je nejen znalost konstrukce a účinků nejrůznějších druhů munice (určující je například lokalita, ve které pyrotechnik pracuje), ale také schopnost uchovat si respekt k věcem, které jsou prvotně určeny k likvidaci či omezení schopností živé síly, nebo k poškození majetku. A s vědomím tohoto nebezpečí s nimi pak zacházet. Možná proto stále zůstává něčím, na co jsme velmi zvědaví, ale na co se vlastně bojíme - byť jen pomyslně - sáhnout.
Strávila jsem s fotoaparátem a tužkou v ruce jeden den s pyrotechnikem českého kontingentu, abych se pokusila přiblížit některá specifika této profese i těm, kteří nemají s municí a výbušninami vůbec nic společného.
Na dopoledne byla v plánu výuka o minovém nebezpečí, která pravidelně probíhá každý měsíc jako součást velitelské přípravy českého i slovenského kontingentu. Z hlediska zajištění bezpečnosti pohybu po Kosovu se školení musí zúčastnit také každý, kdo k českému kontingentu přijede například na služební cestu a je předpoklad, že se bude pohybovat i mimo základnu. Příkladem mohou být pracovní cesty revizních techniků, stáže či návštěvy médií, které trvají více než jeden den. Sečteno a podtrženo - praporčík Tkáč přednáší v průměru 14x do měsíce.
Zajímá mě, jak se připravuje, aby posluchače zaujal. Osobně mám také povinnost pravidelně se přednášek účastnit a musím říct, že Marek vždy najde téma, které mě zaujme, a s novými informacemi přinese i nezbytnou míru zmiňovaného respektu. Vzpomenu-li například nedávné ukázky účinků munice v terénu, ať už se jednalo o ruční granát, protipěchotní či protitankové miny, musím poctivě přiznat, že roztrhaná nohavice i bota nebo figurína, na které zůstala zachovaná pouze protistřepinová vesta, či automobil odmrštěný o několik metrů stranou, mají pro mne ještě dnes velmi silnou vypovídací hodnotu.
„Vzhledem k tomu, jak často školení probíhá, se snažím přednášky obohatit také o některá zajímavá témata, jako je problematika submunice, nástrah nebo imitační munice a zevšeobecnění výjezdů skupiny EOD. Prvotním účelem toho, že školení probíhá každý měsíc, je samozřejmě potřeba zažít si získané informace a zautomatizovat reakce pro případ, že se člověk s nevybuchlou municí setká v realitě. Musí se dostat pod kůži, aby nenastala situace, že z důvodu zaváhání voják ohrozí sebe i své okolí,“ vysvětluje praporčík Tkáč.
Zní to velmi jednoduše, ale z hlediska člověka, který se s touto problematikou nesetkává až tak často, oceňuji především Markovu schopnost tvořivě ve výkladu využít vlastní zkušenost a maximálně tak propojit teorii a realitu. Tentokrát nejvíce zaujaly konkrétní příklady neodborné manipulace s výbušninami. Představa, že mě jakési obecné povědomí a základní poučení o výbušninách a imitačních prostředcích opravňuje k rozhodnutí, že například sám hrdinsky zlikviduji nález, může totiž v horším případě skončit i smrtí. V tomto případě nejde o to posluchače vyděsit, ale připomenout jim, co mohou v případě nálezu udělat sami, a k čemu je již nutno volat odborníky.
Zajímavé byly také názorné ukázky jednoduchých i složitějších typů nástrah umisťovaných do budov a skrytých v běžných věcech denní potřeby či konkrétní příklady z historie popisující umisťování nástrah podél silnic a do přírodních nerovností, nebo způsob čištění již dosažených území a objektů.
Ptám se Marka, kdy a jak se vlastně k práci pyrotechnika dostal. „Pyrotechnické specializaci se věnuji od roku 1993, kdy jsem přestoupil k asanačnímu odřadu Milovice-Mladá. To byl starý výcvikový prostor, takže se tam člověk měl možnost seznámit s poměrně širokou škálou muničních nálezů, a získal tak praxi, ke které by jen tak někde nepřišel. Milovice fungovaly jako výcvikový prostor už od dob Rakouska-Uherska, byla zde takzvaná zkušebna munice, takže se zde vyskytují fragmenty munice, která mnohdy ani nebyla zavedena. Bylo tedy možno setkat se tu s nálezy od dělostřeleckých nábojů plněných černým prachem určených pro děla nabíjená zepředu, přes střely pro první zákluzový kanón, až po současnou munici.“
V roce 1994 pak přišel první výjezd do mise UNPROFOR, v dalších letech následovaly mise v Bosně, Afghánistánu a Kosovu. „Každá mise je svým způsobem originální jak svým posláním, tak lokalitou, která s sebou nese konkrétní specifické podmínky pro pyrotechnickou práci. A všechny jsou samozřejmě neocenitelnou příležitostí pracovat v terénu s „živými věcmi,“ jak pyrotechnici nazývají ostrou munici.
“Přednáškám o minovém nebezpečí se věnuji od doby, kdy jsem byl v roce 1996 v Bosně, a nějak to už patří k mému dennímu režimu v misi. Čas při přípravě školení nebo praktických ukázek, které jsou dalším dobrým způsobem, jak se s účinky munice důvěrněji seznámit, je vlastně i časem pro mě. Opakováním a vysvětlováním se důležité informace a dovednosti nejlépe udrží v paměti a v praxi pak už člověk jedná s určitou mírou jistoty a samozřejmě s vědomím, že práce s municí a výbušninami se z hlediska zajištění bezpečnosti nikdy nesmí stát rutinou.“
Při poměrně svižném tempu přednášky padají doplňující otázky většinou až na závěr. Týkají se hlavně zkušeností ze zahraničních misí a specifikace okolností konkrétních nálezů na území Kosova.
Cestou na odpolední výuku v jedné ze základních škol v okolí Podujeva se Marka ptám, jak se mu pracuje s malými dětmi. Je to přece jen velká změna postavit se před školáky ve věku mezi pěti a šesti lety a vysvětlovat jim téma mnohdy složité i pro dospělého.
„Dřív by mě nikdy nenapadlo, že budu pracovat s takhle malými dětmi, nebo s dětmi vůbec. Nejprve to pro mě byla prostě práce vyplývající z operačního úkolu, dnes už některé věci vidím jinak. Děti jsou něco jako prostředník mezi námi a jejich rodiči a učiteli. Tím, že si s nimi povídám o nebezpečí, které je může potkat, a jak by na ně měly reagovat, zprostředkovaně předávám ty informace vlastně dál. A vzhledem k tomu, že muniční nálezy tu jsou, a stále jich není málo, je tento přirozený informační kanál možná důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát.“
Děti ve škole zaujme i přes jazykovou bariéru. Forma hry a konkrétních příkladů z běžného života je tou nejlepší možností, jak odstranit případnou obavu z uniforem a přimět děti, aby poslouchaly a reagovaly. Když požádá děvčátka, aby si rozpletla copy a kluky, aby si rozvázali tkaničky na botách, následuje nejprve nehraný údiv a pochybnosti. V druhém kole úkol zní provést tyto úkony jen jednou rukou, což se málokomu podaří a třída zazvučí smíchem. Teprve na závěr se děti dozví pravý účel této hry.
„Kdyby se vám něco stalo a nemohli jste běžné věci dělat oběma rukama, bylo by všechno složitější. Proto je důležité nesahat na věci, které neznáte a být opatrní,“ vysvětluje Marek.
Přednášky o nebezpečí nevybuchlé munice probíhají ve školách na Podujevsku jedenkrát až dvakrát týdně, takže za půlrok, který tu jeden kontingent stráví, se s touto problematikou setkají děti na 20 až 22 školách.
S 15. kontingentem působení českého EOD týmu v Kosovu končí. Reálná potřeba pyrotechnického zabezpečení jednotek a stejně tak potřeba neustálého vzdělávání v této oblasti jak pro příslušníky KFOR, tak pro místní obyvatele, ovšem stále zůstává. Podle plánu budou obě tyto oblasti zabezpečovat pyrotechnici některé z dalších zemí v rámci Mnohonárodního úkolového uskupení Střed.
Související články
