Reportáž vojenského kaplana nadporučíka Romana Lukáše, který s vojáky v Kosovu absolvoval pěší patrolu.
Povinností vojenského kaplana je kromě jiného být s vojáky všude tam, kde plní své úkoly. Tentokrát jsem se s nimi vydal na patrolu, jež je rutinní součástí operačního úkolu roty D. Mezi hlavní úkoly českých vojáků zde patří dohled nad více než osmdesáti kilometry administrativní hranice mezi Srbskem a Kosovem. Pravidelně proto projíždějí a procházejí tuto oblast a dohlížejí na ni.
Abych si to neusnadňoval, vybral jsem si nepříliš pěkné počasí a pěší patrolu na části administrativní hranice. Na základně Šajkovac se v pondělí 4. ledna 2010 pohybovala teplota několik stupňů nad bodem mrazu. Den před tím sněžilo, ale sníh v nižších polohách stačil roztát. Mlha, vítr a zasněžené kopce na severu však naznačovaly, že patrola nebude nijak snadná.
Dobře oblečen do goratexového kompletu včetně thermo prádla a vybaven lahví sportovního nápoje a müsli tyčinkami, nastupuji do Land Roveru spolu s dalšími členy patroly. Je přesně třináct hodin. Asi po půlhodině jsme na místě, odkud musíme pokračovat pěšky. První cíl cesty, tedy stanoviště, která ve vojenské "hantýrce" označujeme čísly - bod 12 – leží v nadmořské výšce zhruba 1200 metrů. Záhy proto opouštíme rozbahněnou cestu pokrytou mokrým těžkým sněhem a vydáváme se strmě vzhůru. S výškovými metry přibývá sněhu i mlhy. Přibližně po hodině stoupání se dostáváme na bod 12. Krátká zastávka, foto na památku a vyrážíme po hřebenu dál k bodu 11. Navigace GPS nás vede spolehlivě, i když v mlze a sněžení je potřeba k vyhledání signálu chvíli počkat. Absolvujeme strmá klesání i stoupání. Míjíme pozorovací stanoviště, jakési provizorní přístřešky, které byly využívány za ozbrojeného konfliktu a krátce po něm. „Cestou necestou, polem nepolem“ a hlavně hustým porostem se doslova prodíráme dál. Cesty, které ukazuje GPS nejsou pod příkrovem čerstvého sněhu téměř k nalezení.
Po čtvrté hodině odpolední začíná ubývat světla a zvedá se vítr. Cesta se stává ještě obtížnější. Chvílemi máme pocit, že naživo zakoušíme scény ze známého filmu Synové hor o Hančovi a Vrbatovi, kteří zahynuli v Krkonoších v roce 1906 ve vánici během lyžařského závodu. Míjíme bod 10 a já si přeji, abychom měli za sebou už i poslední bod 9,5. Krátce nato se nám již do vysílačky ozývá kolega s vozidlem, které na nás čeká na stanoveném místě. Leží ale v tu chvíli před námi ještě více než hodina cesty. A to jsme si mysleli, že máme to nejhorší za sebou… Zdaleka nejhorší je poslední úsek, kdy sestupujeme do nižší polohy a zem místo třiceticentimetrového prašanu pokrývá jen zhruba deseticentimetrová vrstva mokrého sněhu, který se mění s blátem na klouzavou kaši. Už je úplná tma. Rozsvěcíme svítilnu a noktovisor. Troufám si tvrdit, že bez GPS bychom se lehce ztratili.
Do údolí sestupujeme něčím, co víc než cestu připomíná bahnité koryto potoka s hlubokými kolejemi vyježděnými od traktorů. Už chápeme, proč nás Land Rover čeká od dost níže než bylo původně domluveno, cesta by byla sjízdná pouze traktorem. Zhasínáme svítilny – je lépe nevidět, do čeho člověk šlape - stačí ony mlaskavé zvuky kanad, které se boří do bláta. Konečně vidíme dálková světla našeho vozu. Ještě trochu očistit boty a vyrážíme zpět. Na základnu se dostáváme krátce po půl deváté večer. V nohách máme asi tak 15 km těžkým terénem. Jsem docela rád, že mě druhý den už žádná podobná patrola nečeká. Na rozdíl od mých kamárádů z D - Coy...