V průběhu jedenácti let se v kosovské misi vystřídaly téměř všechny jednotky Armády České republiky. Misí KFOR prošlo na devět tisíc vojáků, což je opravdu hodně. Poslednímu kontingentu, který působil v Kosovu na základně Šajkovac, velel major Josef Nejedlý. Jeho úkolem nebylo plnit operační úkol, ale naopak veškerou činnost v této zemi ukončit a „zabalit na cestu domů“.
Zlikvidovat základnu, která se budovala tak dlouhou dobu, byl velmi náročný úkol. Práce posledního úkolového uskupení v Kosovu nebyla vidět na monitorech plánovačů na velitelství KFOR a dalších mezinárodních jednotek. Jejich práce byla vidět doma.
Základna byla zrušena, stovky kusů techniky a tisíce tun materiálu bylo přepraveno zpět, a to všechno bez závažnějších problémů během pouhých čtyř měsíců. Účet operace v Kosovu byl vynulován a mise KFOR je ukončena.
Jak hodnotí poslední dny v Kosovu velitel Nejedlý?
„Úkol byl splněn, protože za tak krátký časový interval, co byly čtyři a půl měsíce, jsme měli co dělat. Na druhou stranu člověk ví, že se tam těch jedenáct let pořád něco budovalo, že to směřovalo právě k zabezpečení bojových jednotek a plnění operačního úkoli. Pro mě je to spíš taková nostalgická vzpomínka, protože si pamatuji, za jakým účelem bylo všechno budováno. Ta země už nás nepotřebuje, takže když to shrnu : jsme doma a úkol byl splněn.
Jakou stopu zanechali češi v Kosovu?
Určitě nesmazatelnou. Hlavně proto, že jsme spravovali podujevskou oblast a působili jsem tam úplně od začátku až do konce. Češi si tam vydobili ohromný respekt koaličních partnerů NATO. Myslím si, že byť ty úkoly, které jsme měli v příhraniční oblasti v rozsahu 47 kilometrů, byly náročné a vzhledem k velikosti prostoru jich bylo hodně, přesto a nebo právě proto byl respekt, který si naši vojáci získali, ohromný. Navíc vztah mezi vojáky a místními lidmi byl opravdu přátelský. Věděli, že děláme svojí práci a věděli, že to děláme hlavně pro ně. Naše soužití s Kosovany bylo skvělé. TI lidé věděli, čeho chtějí dosáhnout a také, proč jsme tam my. A toho si vážili.
Jaké Kosovo bylo a jaké je teď?
V roce 2000, když jsem tam byl poprvé, nefungovalo vůbec nic. Spousta lidí a obcí bylo závislých na humanitární pomoci a bylo tam spoustu organizací, které se o ně staraly. To hlavní stejně zajišťovaly jednotky KFOR, které musely stabilizovat zemi, zajistit bezpečí a postarat se o ty obyčejné lidi. Vojáci zajišťovali lidem jídlo, lékařské ošetření a co hlavně, pomáhali jsem nastavit základní principy pro fungování normálního státu. To Kosovo rozhodně nebylo.
Když jsem se vrátil do Kosova po jedenácti letech, byl vidět značný pokrok. Staví cesty, zajišťují si energie, už je běžně dostupná voda, což byl ze začátku obrovský problém. Konečně začaly fungovat úřady jako je pošta, telekomunikace ale i samospráva, která dodržuje standardy EU. Kosovo má dnes svoje problémy,ale já věřím tomu, že pokud tahle země bude pokračovat dál ve svém rozvoji, bude za dalších deset let docela soběstačná.
Co bylo vlastně úkolem českých vojáků v Kosovu?
Náš úkol byl na začátku jednoznačný, zabránit napadení strategického místa vodárny, která zásobovala pitnou vodou celou podujevskou oblast. Právě tuhle vodárnu, jsme museli udržet funkční, aby dodávala vodu místním lidem. Hlavní náplní naší práce bylo zachovat bezpečnost, která tam před deseti lety téměř nebyla. V další fázi se jednotky KFOR a OSN snažily zajistit stabilizaci země. Právě to se celkem podařilo. Dnes funguje v Kosovu police a společně s mezinárodními jednotkami KFOR dokážou zajistit normální provoz země.
Jsou v Kosovu lidé, na které nikdy nezapomenete?
Těch lidí je samozřejmě víc. Místní lidé, kteří pracovali pro český KFOR, byli často stálými pracovníky, a zůstali s vojáky na základně víc, než deset let. Každý z nich měl osobní příběh. Každý měl svoji rodinu a životní problémy. Snažil jsem se s nimi vycházet normálně jako se svými kolegy. Stále ale musíte mít na mysli, že jste na Balkáně, v cizí zemi a že jste tam právě pro ty místní obyvatele.
S jakými organizacemi čeští vojáci nejvíce spolupracovali?
Spolupráci bych rozdělil do dvou rovin. V první řadě to byla Česká republika, potažmo Společné operační centrum Ministerstva obrany ČR, Velitelství sil podpory a jednotlivé útvary v rámci armády. Druhou rovinou byla pak místní samospráva, kterou jsme museli předat zpět. Veškeré pozemky a věci, které jsme užívali. Tohle bylo zastřešováno cestou OSN. Co se týká naší republiky, tak musím říct, že to bylo náročné. Velký důraz se kladl na logistické zabezpečení a děkuji všem za skvělou domácí podporu. Expertní komise plukovníka Trakala odvedla veliký kus práce. Jejich zásluhou se nám práce v Kosovu zjednodušila. Za tohle jim patří velký dík.