Všichni příslušníci 4. jednotky OMLT se vrátili domů

Autor: Vladimír Marek

V neděli 11. 11. 2012 tak trochu symbolicky na Den veteránů krátce po jedné hodině odpolední přistálo na kbelském letišti v Praze 54 příslušníků 4. jednotky poradního a výcvikového týmu (OMLT - Operational Mentoring and Liaison Team), která strávila posledních sedm měsíců v misi ISAF v Afghánistánu. V provincii Wardak působila od začátku dubna do listopadu.

Jejím hlavním úkolem bylo cvičit, mentorovat a pomáhat v procesu plánování, velení a řízení pěší jednotky Afghánské národní armády o síle praporu (kandaku). Smyslem výcviku a mentorování bylo zvýšit operační schopnosti všech jednotek kandaku. Zajistit bezpečné prostředí, volnost pohybu v prostoru odpovědnosti a nastavit podmínky pro provádění celého spektra operací. Jádro jednotky tvořili příslušníci 72. mechanizovaného praporu doplnění vojáky dalších 9 útvarů AČR.

Za odvedenou práci jim přišel přímo na letiště poděkovat náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel a dalších funkcionáři Generálního štábu a 7. mechanizované brigády. „Byla to nejnáročnější bojová mise, kterou jsme zatím měli. Troufám si tvrdit, že byla možná ještě o něco složitější než poslední afghánská mise našich speciálních sil,“ řekl generál Pavel. „Její náročnost spočívala v tom, že jednotka byla dislokována na několika převážně předsunutých základnách a působila ve spolupráci s afghánskou a americkou armádou v malých týmech. Především ale prostředí, ve kterém vojáci pohybovali, bylo charakterizované každodenními útoky. O složitosti této mise svědčí i skutečnost, že v době, kdy jsme tam byli s premiérem, jedenáct našich vojáků uniklo téměř jisté smrti. Stanoviště, na kterém byli dislokováni, doslova smetla nálož zhruba čtyř tun trhavin. Z toho důvodu jsem opravdu velice rád, že se všichni vrátili živí a zdraví.“

Že se jednalo o nejnáročnější misi, kterou v současné době naše armáda plní, nám potvrdil i velitel 4. jednotky OMLT a 72. mechanizovaného praporu podplukovník Martin Botík. „Byla to velice náročná záležitost, a to nejen tím, že trvala sedm a půl měsíce. Její každodenní součástí byly útoky, ať již střelnými zbraněmi, anebo prostřednictvím improvizovaných výbušných systémů. Jedním z nejhorších okamžiků pro mne bylo, když v září došlo na naší předsunuté základně k výbuchu, který způsobil sebevražedný útočník. V tomto okamžiku jsme byli na dvacet kilometrů vzdálené hlavní základně. Ten výbuch byl ale tak silný, že jsme si mysleli, že bezprostředně pod naším kempem najeli Američané na silnici na improvizovaný výbušný systém. Na předsunuté základně jsem měl v té době pořád ještě jednoho vojáka. Ostatní se nám již podařilo stáhnout na hlavní základnu z toho důvodu, že jsme právě čekali návštěvu předsedy vlády ČR Petra Nečase. Útok si vyžádal zraněné a mrtvé vojáky, nevěděl jsem, zda je náš příslušník v pořádku. Konkrétní informace jsem získal až po půl hodině. Byly to nejdelší minuty v mém životě.“