Jak jsem ho znal já...

Autor: desátník A. V. za příslušníky 2.OMLT ÚU AČR ISAF

Je 31. května 2011, 14:30, teplé afghánské odpoledne na základně Carwile. Asi 20 českých vojáků sedí pod přístřeškem proti slunci, jsou zadumaní, mlčenliví, smutní. Obvykle i v tuto hodinu tepe v naší White Village život. Dnes však jako by ustal.

Přišli jsme o jednoho z nás. Někteří o známého, někteří o kamaráda a někteří o přítele. Tím vším nám byl.

S Robertem jsem se seznámil v roce 2007 při výcviku do mise. Přišel jsem k nástěnce na rotě a čtu, že velitele družstva mi v irácké Basře bude dělat praporčík Vyroubal. Vůbec jsem nevěděl, o koho jde, a tak jsem začal nenápadně sondovat u služebně starších, o koho vůbec vlastně jde. Odpovídali mi vesměs všichni hodně podobně: „Virus? Tak to máš super, je naprosto v pohodě, férový chlapík, svému ´řemeslu´ rozumí a nezkazí žádnou legraci.“ V několika dalších měsících jsem jim musel dát za pravdu.

Na mne osobně vždycky nejvíce působil jeho hlas. Chraplák bluesového zpěváka. Nejdřív jsem ho podezíral z pozérství, ale křivdil jsem mu. Ať uděloval rozkazy, vysvětloval, diskutoval, smál se nebo mluvil vážně, vždycky tím svým naprosto nezaměnitelným hlasem. Představoval jsem si ho, jak takhle žvatlá doma na svého synka a vždycky mě to rozesmálo. Znáte to, když někoho slyšíte za sebou a musíte se otočit, protože jen podle hlasu ho nemůžete identifikovat? Tohle se vám u Viruse nemohlo stát. Ať mluvil o čemkoli a s kýmkoliv, svůj projev prokládal pravidelnými nakažlivými salvami smíchu. Kdo ho poslouchal, musel se smát nebo aspoň usmívat. Nešlo o laciné vtípky, nešlo o to věci zjednodušovat, bylo to naprosto srdečné a spontánní. Byl to jeho způsob, jak brát věci s nadhledem a optimisticky.

Vztahy mezi lidmi jsou strašně komplikovanou záležitostí, mezi vojáky stejně tak a mezi vojáky v misi mohou být jako sud se střelným prachem. Ale nikdy jsem nikoho neslyšel říct ani křivého slůvka na Roberta. Svou přirozeností dokázal vycházet naprosto se všemi a všichni s ním. Nedokázal říct ne na jakoukoliv prosbu či žádost a snad proto to nedokázali ani ostatní, když je o to samé požádal on. Bylo to naprosto odzbrojující. Mnozí z nás někdy musí vynaložit spoustu sebezapření, on si s ničím takovým hlavu lámat nemusel, to dobré bylo prostě v něm.

Když spolu vojáci stráví dost hodin na nočních „stojkách“, to celé umocněno tím, že „stojky“ jsou za nekonečných teplých nocí, které jsou občas přerušovány minometnou palbou a útěkem do nejbližšího krytu, je mezi nimi vysloveno mnoho věcí, které by za jiných okolností nebyly vyřčeny. Jedná se často o věci citlivé, osobní. Robert mě svou upřímností „donutil“ mluvit o spoustě věcí. Ani na chvíli jsem nezapochyboval, že to jsou věci, které zůstanou mezi námi. Většinou, když nechcete, aby se něco z vašeho hovoru dostalo ven, použijete něco jako: „Ale to jen mezi námi…“ Ne tak u něj, podvědomě jste vytušili, že moc dobře ví, co je jen mezi námi a co ne a že to tak zůstane.

Nedovolím si napsat, že jsem byl Robertův přítel, snad kamarád (doufám). Stalo se, co se stalo. Jeho život vyhasl příliš rychle a nečekaně, o to déle a bolestněji se s jeho ztrátou budeme vyrovnávat. Život půjde dál a já bych rád za nás ostatní, co jsme tady zůstali, slíbil, že navždy zůstane v našich srdcích.