HAFT ASIAB II – očima mentora

Autor: desátník A.V., příslušník 1. mentor týmu ÚU 2. OMLT

07:00 - Mobil hraje melodii, kterou jsem si kdysi vybral, protože mi připadala příjemná pro ranní nedobrovolné vstávání.

Co se zdálo příjemné, stalo se časem otravné. Posadím se na lehátku. Pogumované stěny stanu už v tuhle ranní hodinu začínají hřát pod paprsky afghánského slunce. Do oběda bude ve stanu pravá sauna. Nasazuji si sluneční brýle. Přechod z téměř totální tmy (ruší jí jen občasné díry ve stanu nebo led diody nabíječek čehokoliv) do oslepujících paprsků slunce je alespoň malinko snesitelnější. Klopýtám do severovýchodního rohu základny, pět dřevěných schodů a jsem na opytlovaném strážním stanovišti. Oči se pomalu přizpůsobily ostrému světlu.

Vracím se do stanu, postavím vodu…2x káva, jednou čaj. Včera večer jsem prohrál v kartách a kdo prohraje, vaří. Kluci se začínají trousit ze stanu. Část českých vojáků OMLT, překladatel, v druhé části základny příslušníci Afghánské národní armády - to je lidský potenciál Haft Asiabu. „Aňáci“ se připravují vyrazit na střežení dálnice, které nikdo neřekne jinak než „Highway 1“, přestože parametry dálnice rozhodně nemá. Přirovnal bych ji k české silnici 2. třídy, ale s tím rozdílem, že je plná kráterů po vybuchnutých IED nástrahách. Od těch menších, až po takové, co jsou téměř přes celou šířku vozovky.

My Češi si dnes balíme trochu jiné nádobíčko. Lopaty a krumpáče. Jako předchozí dva dny budeme dobudovávat opevnění naší druhé menší základny ANA 7, která je od nás vzdálená asi 3 km po HW1 na jih. Na ANĚ 7 včera zůstal bagr a valník, takže do aut ještě přibereme jejich řidiče, kteří s námi zůstali na „Haftu“. Odjezd v 8:00, abychom toho stihli co nejvíce. Na ANĚ 7 je třeba opravit střílny, navýšit opevnění, vybudovat nový vjezd. Úmorná práce v úmorném celodenním vedru. Nic nenasvědčuje tomu, že by se tento den měl lišit od předchozích dvou, ale opak je pravdou.

Asi deset minut před osmou se ozývá exploze. Neslyšíme podobný výbuch poprvé. IED na dálnici ve směru na ANU 7. Házíme na sebe balistiku, přilby. Cvakají závěry zbraní a každý z nás vybíhá na své předem určené stanoviště na perimetru základny, pro případ napadení. Padají odhady jak moc a jak daleko. Všichni vidíme černý kouř. Rozhodně je to úsek „našich Aňáků“, nezbývá než doufat. Velitel týmu v éteru rozjíždí systém hlášení a upřesnění, doplňovaný informacemi tak, jak mu je postupně dodávají jednotliví členové. Přichází zásadní zpráva. IED našli naši a odpal provedli úmyslně přestřižením napájecího drátu vedoucího k roznětce. Co k tomu dodat. I tak se budovatelský zájezd na ANU 7 prozatím odkládá, i když je po explozi, je třeba provést kordon okolo místa výbuchu a došetřit okolnosti a příčiny. V několika minutách doráží na Haft Asiab český tým rychlé reakce QRT – dvě vozidla IVECO a jeden MRAP, připojují se k nám a spolu s jedním Fordem ANA vyrážíme. Jak se ukázalo, jde o místo asi kilometr od Haft Asiabu, kde byly nástrahy položeny už dříve.

Doprava na HW1 dnes naštěstí není velká. Jsou tady afghánští vojáci – a naši, kteří se snaží odklánět vozidla z dálnice. Dobré je, že místo exploze se dá slušně objet po polních cestách necestách, takže doprava nevázne. Na první pohled je jasné, že nálož byla z těch slabších, díra v krajnici o průměru ani ne metr, následky pro pěšího by však mohly být nejhorší. Dál už je to vcelku rutinní, tím nechci říct bezpečné a v pohodě, to v téhle zemi není nic, chci říct, že to není náš první a asi ani poslední kordon.

Následuje čekání na americký EOD tým, kontrola a pozorování okolí. Překvapivě přichází zpráva od operačního důstojníka o zaneprázdnění EOD týmu a instrukce, abychom místo řádně zkontrolovali, sesbírali pozůstatky nástražného systému a vrátili se zpět. Tuhle „prácičku“ obstarává především náš velitel a příslušníci ANA, ostatní jim stále musejí krýt záda. Je to zdlouhavé, ale jinak to nejde. Nakonec je přece jen všechno prohlédnuto a zdokumentováno a my všichni se můžeme stáhnout zpět. Okolo půl dvanácté už sedíme před stanem a velitel rozhoduje, že na ANU 7 vyrazíme po obědě.

Začíná se chystat oběd a mezitím si prohlížíme „zbytky“ IED - měděný drát smotaný a uvázaný ke kameni velikosti pěsti, něco, co vypadá jako kus tištěného spoje z rádia, kovové střepiny, které měly zabíjet. Kluci z QRT se balí a odjíždějí na základnu COP Carwile.

12:30 - střelba před základnou. Tentokrát na severu, „green zóna“ před vesnicí Haft Asiab. Obvyklé místo přestřelek mezi povstalci a bezpečnostními agenturami. Důvod?

Většinou projíždějící logistické konvoje. Agentury je mají ochraňovat, povstalci je chtějí likvidovat, nebo si z nich něco odnést. Skutečný důvod? Těžko říct, ale v této chvíli je to nepodstatné.

Přestřelka se přiostřuje. Štěkají kulomety na obou stranách, je vidět a slyšet RPG. Vzdálenost od naší základny je 300 až 800 metrů. Všichni jsme už opět na svých stanovištích a znovu začíná pozorování, hlášení o situaci, odhadování toho, co bude dál. Podobných bojůvek už jsme zažili více.

Znepřátelené skupiny se přestřelují přes cestu. Typickým jevem jsou hromadící se vozidla v okolí základny. Řidiči v domnění, že tady je bezpečno, tady se jim nemůže nic stát, zastavují své stroje přímo před vjezdem do základny. Dálnice i přilehlá cesta jsou totálně ucpané, všude spousta lidí, křik, hluk a zmatek. Bohužel na rozdíl od dopoledne doprava výrazně zhoustla. Důvodem dnešních bojů je dlouhý konvoj s bůhvíčím, kvůli čemu stojí za to riskovat život.

V konvoji jsou kamiony Mercedes, Renault, Man, stařičké ruské Kamazy, ale i naprosto neznámé východoasijské značky, ta nejstarší vozidla bych tipoval, že sjela z výrobních linek tak před třiceti lety. Tahače mají obvykle naloženy kontejnery nebo jde o cisterny s naftou. Moje stanoviště je na vjezdu do základny. Zmatek tady se začíná stupňovat, spousta civilistů, řidiči odstavených kamionů, „guardi“ a mezi nimi pobíhají naši „Aňáci“(afghánští vojáci). Dalším typickým jevem je, že se vždycky najde dost těch, kteří šlápnou na plyn a snaží se přestřelkou projet. Blázni, vždycky nevěřícně kroutím hlavou. V lepším případě dostane zásah jen náklad a to potom můžete vidět usměvavého řidiče, jak projíždí hrdinně kolem základny, troubí a mává a z cisterny mu ze tří čtyř průstřelů crčí nafta. V horším případě dostane zásah sám řidič a v lepším případě z horších případů je schopen dojet před základnu a vysypat se z auta a v horším případě z horších případů musí zastavit přímo v „green zóně“ a buď mu zranění dovolí se dobelhat na základnu, nebo pro něj někdo vyrazí (nejčastěji příslušníci ANA) a přinesou ho.

Dneska to ale vážně nevypadá dobře. Zmatek sílí, lidí je moc, střelba neustává, hodně „bláznů“ se snaží projet. Hlásím do vysílačky prvního zraněného, přichází po svých, řidič, co měl štěstí, krvácí na hlavě, ale vypadá to povrchově. Velitel odvolává ze stanoviště jednoho z našich dvou zdravotníků s kurzem CLS (Combat Life Saver). Jak mi později vypráví, věnuje se zraněnému pořádně, čistí ránu v okolí včetně vlasů, dezinfikuje, obvazuje. Zraněný je zatím první a jediný. Za několik minut už bude všechno jinak, ale pěkně po pořádku. Mezitím se skupinka „guardů“ stahuje před naši základnu. To není moc dobré, pokud spustí jejich kalašnikovy a kulomety, povstalci budou palbu opětovat a hrozí přestřelování naší základy, přestože není jejich cílem. Už tak občas nad našimi hlavami jedovatě zasviští zbloudilá kulka. Příslušníci ANA občas vyběhnou na val před základnou a naprosto naslepo vypálí do husté zeleně pár ran, když se potom vrací do základny, usmívají se na mě a se slovy: „Alda, dušman, dušman,“ mi vysvětlují, po kom vlastně stříleli a naznačují mi, ať střílím taky. „Taky? Kam? Po kom?“ ptám se v duchu sám sebe.

V tu chvíli se však s raněnými roztrhne pytel. V průběhu půl hodiny se jich na základnu dostane asi deset. Velitel dává rozkaz druhému zdravotníkovi, aby se stáhl z pozice a začal ošetřovat. Tuším, že pro oba to dneska bude křest ohněm. Stojím na vjezdu a hlásím postupně všechny zraněné. Někteří na tom nejsou vůbec dobře, přinášejí je v plachtách nasáklých krví, sténají bolestí nebo nereagují. Civilisté se s typickým rozhazováním rukou a hlasitým projevem dožadují vstupu na základnu se svými příbuznými a známými. Jsou naštvaní, když musejí čekat na naše vojáky, až si pro poraněné přijdou. Nerozumějí tomu, proč je nemohou přinést sami až k našim zdravotníkům. Nevidí do mé hlavy, ve které mi běží vzpomínky na výcvik před misí o tom, jak poznat „suicidebombera“, co když některý z nich…

Celé to trvá asi 45 minut, otáčím se na kluky, co ošetřují raněné, šílený zmatek kolem nich. Obdivuju je, jak v tomhle můžou pracovat? Z útržků ve vysílačce odhaduju typy střelných poranění. Po chvilce klidu se znovu ozývá střelba. Už ne, prosím v duchu. Jako by mě vyslyšeli a zbraně definitivně utichají. Velitel povolává z COP Carwile CASEVAC (Casualty Evacuation). Přijíždí tři vozidla, dva Fordy a jeden HMMWV, k nim se připojuje afghánská sanitka z naší základny, nakládají ošetřené raněné a odvážejí je za křiku příbuzných a známých na bráně, kteří se dožadují vysvětlení, kam je vezou a co s nimi bude. Přichází za mnou tlumočník, aby jim všechno vysvětlil. Má toho evidentně dost, překládat nářky na bolest zraněných, to chce pevné nervy. Vysvětluje Afgháncům, že na Carwilu je český a americký lékař a oni se už dále postarají.

Situace se uklidňuje. Někde na úrovni vesnice stoupá hustý černý dým. Nevidíme tam, ale tušíme, že ne všechny kamiony projely. To se nám potvrdí v následujících dnech, kdy při projíždění místem přestřelky vidíme na krajnicích silnice několik ohořelých vraků vozidel. Místní je postupně rozebírají, až z nich zbude jen nepoužitelný skelet, který zůstává jako němý svědek toho, co se tady odehrálo. Pomalu se obnovuje provoz, před základnou zůstává asi 10 nepojízdných kamionů s různými defekty a průstřely. Řidiči na nich začínají pod dohledem příslušníků bezpečnostních agentur pracovat, aby je mohli co nejdříve dopravit do bezpečí. Každou další hodinu navíc, kdy tady budou stát, jsou terčem pro povstalecké skupiny. I přesto tady někteří pobudou dva až tři dny, než je někdo zprovozní nebo odtáhne.

Po zhruba hodině od ukončení střelby nás velitel stahuje. Ostrahu základny přebírá pravidelná směna. Přicházím ke stanu. Vidím snad troje silně zakrvácená nosítka, rudou hromadu zbytků oděvů, spoustu odpadu ze zdravotnického materiálu, jehly, gázy, obvazy, gumové rukavice. Zdravotníci sedí a kouří. Úplně z nich čiší vyčerpání. Poslouchám útržkovité vyprávění toho nejzajímavějšího, co kdo viděl, co kdo zažil. Adrenalin vyprchává, přichází hlad a žízeň, úleva a únava. Zkušenost k nezaplacení.

„Aňáci“ chodí kolem nás a děkují - hlavně dvěma CLSákům. Až později se dozvídáme, že všichni ošetření přežili. Kluci si procházejí zdravotnický materiál a dávají ho narychlo dohromady. Vysílají požadavky, co spotřebovali a musí se doplnit, protože nikdo neví, kdy ho budou zase potřebovat...

Dneska už nikam nepojedeme. Umyjeme se v improvizované sprše z PET lahví, uvaříme večeři, najíme se, uklidíme kolem stanu a při tom všem nám určitě nesčetněkrát poběží hlavou dnešní události.