Jeden den "létajících hrochů"

Autor: kapitán Zdeněk Mikulka, kaplan a tiskový a informační důstojník 1. kontingentu AČR HELI UNIT ISAF

Jak vlastně vypadá létání 1. kontingentu HELI UNIT v Afghánistánu? Toto nahlédnutí do jednoho letového dne nabízí možnost udělat si malou představu o tom, co je nejčastějším obsahem afghánského působení takzvaných "létajících hrochů".

V půl páté ráno místního času se letové osádky sešly na GO-NO GO briefingu. Po zpravodajské a meteorologické informaci a následném upřesnění všech důležitých údajů se pilot-kapitán určený jako velitel vrtulníkové sestavy pro tento letový úkol rozhodl, že se let uskuteční. Následovala rychlá snídaně, mission briefing a v sedm hodin se dva české vrtulníky vznesly k afghánské obloze.

Čekal je sedmihodinový poměrně komplikovaný letový úkol, jehož specifikem bylo, že se skládal z pěti samostatných dílčích úkolů. Současně se vyznačoval nutností neustále hledat optimální poměr mezi nesenou váhu a množstvím čtyřikrát postupně doplňovaného paliva, protože vysoká nadmořská výška snižující nosnost vrtulníků mohla být jen opatrně a zčásti kompenzována tím, že nádrže nebudou vždy zcela doplněny, čímž se ušetří nosnost pro náklad.

Prvním úkolem bylo přepravit koaliční vojáky ze základny Shank na čtyřicet kilometrů vzdálenou základnu, která se nachází v oblasti se zvýšeným bezpečnostním rizikem. Let a doprava tam i zpět proběhly bez komplikací, ale velká pozornost musela být věnována přistání. Pilot-navigátor jedné osádky ho popsal takto: „Tato základna má velmi malou přistávací plochu, a proto jsme sedali po jednom. Zatímco jeden vrtulník vykládal lidi a materiál, druhý zůstal v dostatečné výšce a prováděl taktické krytí. Jeho palubní střelci byli v pohotovosti, připraveni okamžitě zahájit palbu, pokud by k něčemu došlo. Ještě,. že se tentokrát prášilo jen slabě a situace zůstala poměrně přehledná.“

Druhým úkolem byla opět doprava osob a materiálu, tentokrát ze Shanku do Kábulu, odtud na Bagram a zase zpět na Shank, což je trať, kterou české vrtulníky v Afghánistánu létají často. Jeden z kapitánů vrtulníku k tomuto letu řekl: „Kábul nás všechny překvapil neobvykle příznivými podmínkami. Většinou je zde dohlednost asi pět kilometrů, ale tentokrát byla více než devět. Ovlivňuje ji spousta ukazatelů, například prach a špína, které se většinou nad městem vznáší v neprůhledném oblaku.

“Tento úkol byl ze všech nejzdlouhavější. Časově komplikovaná přistání v Kábulu a v Bagramu, čekání na stojánkác a podobně. Během dne se osádky musely obejít bez oběda, protože nikde na něj prostě nebylo dost času. Konečně však byli všichni zpět na Shanku a po dalším doplnění paliva se opět vydali na let.

Jejich úkolem bylo tentokrát přepravit české vojáky z  Lógaru na základnu, kde byli hned ráno v rámci plnění prvního úkolu, a jiné odtud zpět na Shank. Průběh popsal opět jeden z pilotů-navigátorů: „Při tomto letu jsme již mohli využít naše zkušenosti z ranního letu, což bylo velmi příjemné, protože jsme věděli, do čeho jdeme. Navíc nám pomohlo i počasí, neboť v okolí základny se přehnala malá lokální přeháňka, a díky tomu se sedalo velmi příjemně, protože se vůbec neprášilo.“

Během tohoto letu se také prokázala důležitost spolupráce operační směny na Šaraně s vrtulníky během celého letu. Osádky dostaly signál o vzniku možného bezpečnostního rizika nedaleko plánované trasy a mohly se na tuto situaci připravit a s předstihem reagovat změnou trasy letu.

Na Shanku se však naše vrtulníky dlouho nezdržely. Rychle spěchaly tentokrát na 60 kilometrů vzdálenou základnu v Ghazni, kde na ně čekalo dvacet polských vojáků, kteří měli být přepraveni na Šaranu. Na Šaraně po vyložení pasažérů a posledním doplnění paliva začal pro naše osádky pátý a závěrečný úkol dnešního dne: přepravit z 50 kilometrů vzdálené základny dalších 24 polských vojáků na Šaranu. Tento počet znamenal dva lety, takže dohromady čtyři cesty.

Kapitán vrtulníku tento úkol popsal takto: „Je to sice poměrně malá základna, ale má dostatečně velkou přistávací plochu, abychom tam s oběma vrtulníky mohli přistát současně. Problém byl, že se prášilo víc, než jsme čekali, což celou věc komplikovalo, takže to bylo plnohodnotné přistání do prachu. Poláci se na nás tak těšili, že když jsme jim řekli, že prvním letem jich vezmeme pouze polovinu, začali nás prosit, ať jich vezmeme více a sami se snažili dostat se do mašin. Prostě nevěřili, že se ještě ten den vrátíme. Nakonec jsme je nadvakrát odvezli všechny.“

Poslední, čtvrtý, let zpět na Šaranu tento úspěšný a náročný letový den definitivně uzavřel. Na osádkách byla znát únava, ale také spokojenost. Tento den se "létajícím hrochům" opravdu vydařil.

Foto: Archiv 1. kontingentu AČR HELI UNIT ISAF