Učí Afghánce létat

Autor: Věra Černá

Měl už jen několik dní do odletu na svou druhou misi do Afghánistánu. Přesto na něm nebyla vidět žádná nervozita, ani nepodléhal hektickým přípravám. „Jedu tam dělat svoji práci, kterou umím. Navíc už vím, co mě čeká,“ reagoval s poklidem na můj údiv. Jednu věc však před odletem 8. rotace OMLT v rámci ISAF podplukovník Ivan Pospíchal přece jen nenechal náhodě – nákup dárků pro děti svých afghánských kolegů.

Za pár dní odlétáte a říkáte, že ještě nemáte zabaleno. Řadíte se mezi ty, kteří balí až hodinu před odletem?
Na balení zatím není čas. Ale v podstatě všechny věci mám připravené, jen je hodit do bagáže. A co se týká dalších příprav, jedu pouze do jiného prostředí dělat práci, kterou umím.

A co ty dárečky pro děti afghánských kolegů?
Při mé minulé misi jsme navázali pracovně korektní až přátelské vztahy. Po dvou letech se tam vracím a rád bych jim udělal radost. Proto jsem požádal dceru, aby mi pro jejich děti něco nakoupila.

V roce 2008 jste byl velitelem první rotace Výcvikového a poradního týmu (Operation Mentoring Liaison Team - OMLT ). Co jste měli za úkol?
Na letišti v Kábulu jsme školili afghánské kolegy v pilotáži a údržbě vrtulníků MI-17 a Mi-24, které Česká republika darovala vládě Afghánistánu. Dostali od nás 6 sedmnáctek a 6 čtyřiadvacítek.

Jak na tom afghánští piloti byli se znalostmi a vědomostmi a jak vám vzájemná spolupráce fungovala?
Měli docela dobré znalosti ohledně techniky a slušné základy v létání. Někteří z těch starších absolvovali školy v Rusku. Naše mentality jsou ovšem trochu rozdílné. Museli jsem si navzájem chvíli zvykat na rozdílné způsoby práce a přemýšlení.

Nakonec jste se přizpůsobili vy jim, nebo oni vám?
Člověk musí pomalu zjišťovat, co si může a nemůže dovolit. Přizpůsobení pak ale bylo vzájmné.

Vypořádali jste se i s jazykovou bariérou?
S těmi, co studovali v Rusku, jsme mluvili rusky, s ostatními anglicky a také jsme měli překladatele, který absolvoval školu v Brně. Po jazykové stránce nebyly vůbec žádné problémy.

Po dvou letech odlétáte do Afghánistánu opět jako velitel, ovšem rotace OMLT je to již osmá. Kolik vás tam odlétá a na jak dlouho?
Po čtyři měsíce nás tam v rámci výcvikového a poradního týmu OMLT bude působit jedenáct. V počátcích rotovalo devět lidí, ale od té doby, co se plní úkoly střeleb bojového využití, byl počet navýšen o dva techniky vyzbrojování. Původně se tato mise měla otočit asi třikrát nebo čtyřikrát, ale na žádost afghánské strany i Američanů teď začínáme osmou rotaci a ještě nějaký ten rok by to mělo pokračovat. Myslím, že to je důkaz, že práci děláme dobře, a že si nás jako Čechy chválí.

Budou se vaše úkoly nějak lišit od těch, které jste plnili úplně na začátku?
Stejně jako předtím jsme zařazeni přímo k jejich letce – mají tři letky – dopravní, prezidentskou a vrtulníkovou. Od rána se účastníme jejich zaměstnání, školíme je a létáme s nimi. Afghánské vrtulníky mají právě nalétáno 200 hodin, tak přichází na řadu velká údržba – kontrolují se všechny systémy a každý vrtulník musí projít velkým kontrolním servisem. Úkolem našich techniků je naučit v tuto chvíli afghánské kolegy servis po 200 nalétaných hodinách, ukázat jim, co všechno se musí zkontrolovat, které oleje vyměnit a podobně. To je úkol té technické části. A co se týká pilotů, měli bychom je doškolit do stadia, kdy budou schopni samostatně a kvalifikovaně podporovat vlastní armádu. Jsme připraveni odstřílet s nimi bojové střelby z vrtulníku a vyškolit je pro spolupráci s pozemním vojskem.

Na jakém stroji doma v Náměšti nad Oslavou létáte?
Teď létám na vrtulníku Mi-35, je to nové označení Mi-24. Je vybaven novými zbraňovými systémy a je přizpůsoben na noční vidění. Je to to nejlepší, na čem můžu u nás létat. Na svou kategorii a na to, jak je postavený a vybavený, myslím, že ve světě nemá srovnání. Na leteckých dnech v zahraničí jsem zkusil i jiné typy vrtulníků, ale vzhledem k tomu, že Mi-35 váží 10 tun a nese velké množství výzbroje, nic podobného v ostatních armádách není.

Máte nalétáno skoro 6 500 hodin. Co je nejtěžší na pilotování vrtulníku?
Každému z nás něco jde lépe a něco hůře. Tomu, v čem si člověk není úplně jistý, se musí při tréninku a školení věnovat více času. Nedá se obecně říci, že by bylo něco úplně nejtěžší.

Po kolika nalétaných hodinách se z člověka stane zkušený pilot?
Já bych řekl, že se učíme celý život.